V sobotu bude mít ve Slováckém divadle premiéru inscenace Oskar a růžová paní. Už podruhé se na jevišti potkáte s legendární Květou Fialovou. Jak to vlastně všechno začalo?
Zkrátím to, protože je to povídání na celou knížku a už jsem o tom mluvil několikrát. V září 2008 jsem Květu Fialovou s Naděnkou Konvalinkovou pozval k nám do divadla na muzikál Adéla ještě nevečeřela a tam si mě Květa nějak oblíbila, protože asi za 14 dnů mi poslala sms, zda bych si s ní chtěl zahrát divadlo. Poté, co jsem se ze šoku vzpamatoval, jsme u nás v divadle nastudovali Harolda a Maude, tedy černou komedii o netradičním vztahu mladého muže a starší dámy.

Napadlo vás tenkrát, co se potom všechno stane?
To ani náhodou. Tušil jsem, že o hru bude zájem, protože poté, co o mně paní Fialová začala mluvit jako o zásadním člověku jejího života, média velmi trpělivě a důsledně číhala na každý náš společný krok a pak rozvíjela nejrůznější teorie. Někteří diváci to všechno hltali, ale říkal jsem si, že to přejde. Naopak, všechno se začalo stupňovat.

Jaké jste měl na to reakce?
Mí nejbližší a kolegové vědí, co mají vědět a společně jsme se tomu smáli. Ale našli se i takoví hlupáčci, kteří tvrdili, že to všechno je jedna velká fikce, která má sloužit pro mé zviditelnění. Pardon, ale tohle opravdu nepotřebuju.

Vraťme se k Haroldovi a Maude. Jak vzpomínáte na premiéru?
Premiéra v lednu před dvěma lety měla obrovský úspěch a nás zahrnula doslova lavina zájmu. Každý chtěl inscenaci vidět, zastavovali nás lidé na ulici, paní Fialovou prosili o vstupenky ve vlaku, psali nám maily. Všem jsme trpělivě odpovídali, že jim lístky sehnat nemůžeme, ale že hru budeme uvádět tak dlouho, dokud to bude v našich silách a dokud ji budou chtít vidět.

Znásobilo se to poté, co paní Fialová dostala za Maude cenu Thálie?
Já mám pocit, že se to znásobit už snad ani nedalo. Máme za sebou 65 vyprodaných repríz, inscenaci vidělo víc obyvatel, než má celé Uherské Hradiště a přibývají další.

Inscenaci Harolda a Maude dokonce natočila do svého Zlatého fondu Česká televize, ale kvůli úmrtí Václava Havla ji neuvedla. Víte už, kdy bude zařazena do vysílání?
V tuto chvíli to nevíme.  Ale hned jak to zjistíme, zprávu zveřejníme. (pozn. editora: rozhovor vyšel 6. ledna, dnes již víme, že ČT bude inscenaci Harold a Maude vysílat 23. února, klikněte na http://www.slovackedivadlo.cz/novinka/harold-maude-na-obrazovkach-23-unora)

Pojďme od Harolda a Maude k čerstvé novince Oskar a růžová paní. Jak jste ji objevili?
Po úspěchu Harolda a Maude se nás často lidé ptali, jestli spolu ještě něco nazkoušíme. Nejdřív jsme jim odpovídali, že máme hodně práce a málo času, už kvůli obrovskému vytížení paní Fialové, ale pak jsme si řekli, že je nám spolu na jevišti dobře a začali jsme s vědomím našeho pana ředitele a dramaturgie hledat.

Květa Fialová dokonce říká, že novou inscenaci studuje jen proto, aby s vámi mohla hrát. Že pocit, jaký zažívá s vámi na jevišti, nikdy dřív nepoznala.
Ano, také jsem to slyšel a nevím, co na to odpovědět. Připadám si hloupě. Hezky se to poslouchá, ale paní Fialová pracovala s většími osobnostmi, než jsem já. Tohle téma přeskočme, prosím.

Dobrá. Jak jste tedy tu hru nakonec našli?
Dal nám na ni tip jeden novinář, který s námi předtím dělal rozhovor a my jsme se mu o našich plánech svěřili. Po čase, kdy jsme se s ním zase potkali, se nás ptal, jestli jsme už našli, co jsme hledali a když se dozvěděl, že ne, tak nám vyprávěl o Oskarovi a růžové paní. Nadchlo nás to a hned jsme s tím nápadem zašli za naším panem ředitelem, ten to probral s paní dramaturgyní a zhruba v dubnu se rozhodlo, že do toho půjdeme.

O čem příběh vlastně je?
Je to nádherné, vtipné, ale zároveň i nesmírně smutné povídání desetiletého chlapce, který v nemocnici umírá na leukémii. Díky paní v růžovém, které přezdívá babi Růženka a jejímu neobvyklému nápadu, prožije během posledních dnů celý život.

Téma leukémie asi nebude mnoha lidem příjemné.
Věřte mi, že ani mně příjemné není. Vím, o čem mluvím. Můj synovec a s ním i celá naše rodina si tou diagnózou prošla. Byly to nejhorší měsíce a roky mého života. Ale nedá se nic dělat. Tak to prostě je. Nemůžeme před tím vším zavírat oči jen proto, že nám to není příjemné. A já díky tomu vím, co chci na jevišti divákům říct.

Nebojíte se, že diváci známí svým zalíbením v komediích nebudou chtít smutný příběh moc vidět?
Tady bych se vás rád zeptal, o jakých divácích mluvíte? O našich, tedy divácích Slováckého divadla jistě ne. Ti k nám přicházejí na komedie stejně jako na vážné hry. Myslím, že naše publikum oceňuje tu chuť, s jakou děláme divadlo, nadšení a zároveň pokoru. V tom je ta největší síla Slováckého divadla. Jinak bychom neměli přes osm tisíc předplatitelů, což je nejvíc v republice a v tuto chvíli pořád přibývají další.

Ve Slováckém divadle se dokonce zvedla vlna solidarity a začali jste se houfně zapisovat do registru dárců kostní dřeně.
Ano, věděli jsme, že Oskarovo téma nemůže zůstat jen mezi zdmi divadla. Mám obrovské štěstí na mé kolegy. Když jsem je oslovil s myšlenkou na zápis do registru dárců kostní dřeně, neváhali. Dokonce se k nim začali přidávat další lidé od nás z divadla – inspicienti, kulisáci. Bylo to až dojemné.

Oslovili jste i veřejnost. S jakým úspěchem?
Když jsme zprávu zveřejnili, nestačili jsme se divit. V uherskohradišťské nemocnici začali přibývat lidé, kteří do toho chtěli jít s námi. Nakonec musel být vybrán další termín v lednu, na který se už ale přihlásilo tolik lidí, že 10. ledna, tedy tři dny po naší premiéře, proběhne v nemocnici další odběrový den.

Co lidi čeká? Nemusejí se bát?
Ne. Jen vyplní dotazník a nechají si vzít ampulku krve. Pak už jen mohou čekat, až někdo na světě bude jejich kostní dřen potřebovat. Ale dobré by bylo, aby si předtím, než se na hematologii vypraví, do nemocnice zavolali a domluvili se.

Pojďme ještě k Oskarovi a růžové paní. Jak se vám pracovalo s režisérkou Zojou Mikotovou?
Paní režisérku znám snad patnáct let, ale nikdy jsme spolu nic nedělali a já jsem po tom velmi toužil. Navíc to byla ona, kdo u nás v Česku Oskara pro divadelní jeviště objevila a měla velké přání, aby ji mohla sama nastudovat. Najednou se nám ty sny všem plní.

A koho budou moct diváci, kromě paní Květy, na jevišti ještě vidět?
Oskar a růžová paní je komorní příběh o valčíku vloček, o lásce a o víře. Kromě nás dvou s paní Fialovou se diváci mohou těšit ještě na Alžbětu Kynclovou, Martina Vrtáčka a Davida Vaculíka.

Do premiéry zbývají hodiny. Jak se na ni diváci těší?
Zrovna dneska jsem se byl ptát v našem programovém oddělení na vstupenky a kolegyně mi vyrazily dech. Všechna představení jsou do konce ledna absolutně vyprodána. Nemáme ani lístek. Trochu mi to nahání husí kůži.

Proč?
Je to velký závazek. Vždyť ještě nebyla premiéra. Tu inscenaci nikdo kromě několika mých kolegů a lidí z inscenačního týmu ještě nikdo neviděl. Na druhou stranu je to nádherný pocit, když víte, že vám vaši diváci věří.

Kdo z vašich nejbližších se chystá na premiéru?
V hledišti bude hodně lidí, které mám rád. Když pominu toho úplně nejbližšího, tak z Prahy přijede Naděnka Konvalinková, taky kamarádka Šárka Šedivá, to je režisérka z Primy, sestry Bártů – scénáristky, ohlásil se i prezident Herecké asociace Jiří Hromada a hlavně mí kolegové a ti, které potřebuju. Snad to díky nim všichni zvládneme.


Josef Kubáník

- narodil se v prosinci 1974 v Uherském Hradišti
- vystudoval herectví na Zlínské škole umění, po dvouletém angažmá v MDZ zakotvil ve Slováckém divadle, kde je od roku 1999 jako herec i jako tiskový mluvčí.
- Hrál v celé řadě slavných uherskohradišťských inscenací jakými jsou Rychlé šípy, 1+2=6 (Jeden a dvě je šest), Donaha!, Harold a Maude a další.
- je moderátorem Letní filmové školy v Uherském Hradišti, objevil se v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Ulice a dalších.