Jak je vám po čase zase v Hradišti?
Inu, jak. Objevil jsem takový milý koutek města, mám starý fotoaparát a vidím, že jsou tady místa, kterým se dá říkat půvabná. Stařičký foťáček pozoruje za mne lépe to, co jsem dříve nepozoroval.

Proč jste si k nastudování ve Slováckém divadle vybral právě Kalibův zločin?
Zdá se, že jde o dobrý příběh, psaný bohatým jazykem, který přestože překvapuje detailním popisem krutostí dvou žen a neméně detailním popisem zkázy jednoho prostého muže, má v sobě uměřenost a křesťanské svědomí.

Doba, zdá se, nepřeje slušným lidem. Dokáží si podle vás najít své tiché místo pod sluncem a dokáží se prosadit mezi všemi těmi štikami?
Doba je pořád stejná, myslím, čili doby jsou víceméně pořád stejné. Slušný člověk ví, kde je jeho místo a prosazuje své dobré úmysly podle svých nejlepších sil, kde může; má-li ovšem nějaké síly a je-li to  skutečně slušný člověk, nejenom nějaký mátoha, taková, která ze slušnosti pořád k něčemu mlčí. Slovům „všemi těmi štikami“ nerozumím a myslím, že tazatel by je měl pokud možno upřesnit, možná, že myslí sportovní plavce, nebo běžce na atletických stadionech, musel bych porozumět nejdříve myšlení tazatele.

Dramaturgyně Iva Šulajová tvrdí, že Raisův román si nezadá s těmi největšími díly Mrštíků, či Gabriely Preissové. V čem to je, pokud s tím souhlasíte i vy?
Zadá, nezadá, to je jedno. Zrovna mně psal pan Franz do telefonu, že Rais měl asi 140 cm, čemuž jsem se smál a místo Václav, že se má psát Veliký. Jistě není to v žádném případě menší autor nežli dva zmiňovaní; jen to je romanopisec, nikoliv dramatik.

Vaší první inscenací ve Slováckém divadle byla právě Gazdina roba od Gabriely Preissové. Psal se rok 1999. Dnes je hercům o 13 let víc. Jak se za tu dobu změnili?
Herci jsou starší, někoho to obohatilo, někdo se pokouší teprve se zamyslet nad tím, zdali je léty obohacován. Někoho zkušenosti zahnaly do kouta, a tam se lepšil a stával se vnitřně bohatším; někdo je stále stejně dobrý a žádné zkušenosti k tomu nepotřebuje, někteří dokonce jako by mládli.

Obsazujete stále stejné tváře, ale tu a tam ke spolupráci povoláte i úplně nové herce. V čem je radost mít vedle sebe na zkouškách, při přípravě nové inscenace, už pošesté například Jitku Joskovou?
Joskové můžu vykat, přestože jí vnitřně tykám, tak mne to v mnohém zastavuje a nemohu si k ní ani nic podobného dovolit. Takže mne to především omezuje a omezení jsou prospěšná, možná, možná. S ostatními se bavíme vlídně a chodíme spolu na oběd a ze zkoušek mě nikdo nevyhání.

A jak si rozumíte s Pavlínkou Hejcmanovou, s níž pracujete poprvé?
Hezké je, že tazatel hned říká Pavlínka, já bych si to nedovolil, snad v duchu; ale tato dcera traktoristy z východních Čech je skvělá herečka i paní, zkoušet s ní je radost, nyní ale musíme být k sobě pozorní, já se o ni chvěju a nechci, aby padala na zem.

Poprvé také spolupracujete se skladatelem Tomášem Jeřábkem. Co nám o něm prozradíte a jak jste jej objevil?
Tomáše Jeřábka jsem viděl v televizním pořadu o nových českých talentech. Sestavuje varhany, sám na ně hraje, je to živelný zjev, který po člověku chce, aby měl srdce, jako on, neboť je srdcem dítěte spontánní, laskavý a svérázný po starobrněnskym způsobu.

Kdybyste už nechtěl dělat divadlo, čím byste byl rád?
Mně se zdá, že už divadlo tak trochu nedělám, nebo vlastně ani teď nevím. Ale chtěl bych leccos, třeba sestavovat jízdní řády nebo vymýšlet libreta současných oper.

Co teď hezkého čtete?
Každý den aspoň něco o tzv. sporech o Rukopisy, neboť chystáme v Národním divadle v Praze představení o této nevyřešené otázce české literatury a dějin. Z románu jsem posledně dočetl Virgase Llosy Keltův sen a včera podruhé dětský příběh od Petra Handleno, to je jedinečné a mně blízké psaní.


Kdo je režisér J. A. Pitínský

Autor, dramatik a režisér, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, se narodil v roce 1955 ve Zlíně. Po absolvování gymnázia a dvouleté nástavby na Střední knihovnické škole v Brně prošel několik zaměstnání (delší čas působil i jako inspicient Divadla Na provázku). V roce 1985 byl jedním ze zakladatelů brněnského Ochotnického kroužku a působil zde jako autor i režisér (vlastní dramatizace Kafkovy Ameriky, hry Ananas a Matka). Režíroval v mnoha českých a moravských divadlech. Jak sám přiznává, oblíbil si Slovácké divadlo, kde právě studuje už šestou inscenaci. Všechny předchozí (například Liška Bystrouška, Divá Bára, Gazdina roba) patřily k tomu nejlepšímu, co v daném roce na českých jevištích vzniklo.