Próza Oskar a růžová paní patří k vrcholným dílům současné filozoficky orientované beletrie pro mládež. Hradišťská dramatizace počítá s širokým publikem, jakkoli zachovává bezprostřední jazyk dětského vypravěče. Je jím desetiletý Oskar, který leží v nemocnici po neúspěšné transplantaci kostní dřeně a pomalu začíná tušit, že umírá. Rodiče ani ošetřující lékař nemají odvahu říci mu pravdu. Oporou v těžké životní situaci se chlapci se stává až stařičká ošetřovatelka Růženka neboli Růžová paní, která s ním jedná otevřeně a vede jej ve víře v Boha. Posledních dvanáct dní, jež Oskarovi ještě zbývají, mu pomáhá prožít a naplnit, jako by to bylo sto dvacet let. V symbolické rovině tak protagonista prožije nejen celé své dětství, ale i dospívání, zralost a stáří, a to včetně křehkého milostného vztahu k pacientce Peggy Blue.
Režisérka Zoja Mikotová pracuje s emocionálně působivou předlohou opatrně a uvážlivě. Příběh vypráví jen s minimálními jevištními prostředky na jednoduché bílé scéně Jaroslava Milfajta, představující nemocniční pokoj s postelí a průhlednými okny. Za jejich roletami občas ožívají Oskarovy sny, při nichž se také bílé stěny pokoje na okamžik rozzáří barevnými ilustracemi. Oskarův vnitřní svět je bohatý a plný citu a divák má možnost do něj od začátku nahlížet. Inscenace zachovává epistolární formu předlohy, takže text, který slyšíme, vlastně reprodukuje hrdinovy dopisy, jejichž adresátem je Bůh.
Josef Kubáník v úloze Oskara vytváří jednu ze svých životních rolí. V maximální míře využívá dětské stylizace k otevřenému pojmenování stavů a situací, o nichž běžně nahlas nemluvíme. Jeho výpovědi obsahují strach ze smrti, bolest a vztek, stejně jako vtip, černý humor, nadhled i jakousi předčasnou životní moudrost. Květa Fialová se už v souvislosti s předchozí úspěšnou inscenací Harold a Maude nechala slyšet, že na jevišti Slováckého divadla s Josefem Kubáníkem nehraje, ale žije. I diváka, který o vzácném vztahu obou herců ledacos ví, však znovu překvapí, že nejde o nadsázku. V postavě Růžové paní se Květa Fialová zkrátka našla. Působí jako dobrá víla, která svému hereckému kolegovi i Oskarovi doslova nahrává na smeč – je to přece on, kdo by měl vyhrát.  Když ve svém závěrečném monologu Růžová paní cituje dopis, který Bohu napsala namísto zemřelého Oskara, cítíme, že je to vyznání samotné herečky: vyznání lásky k životu i k člověku. A když Růženka cituje Oskarův poslední vzkaz „Jen Bůh má právo mě probudit“, není pochyb o tom, že příběh jednoho umírání má také nadčasovou platnost křesťanského podobenství.
Navzdory těmto vážným tónům se hradišťská inscenace rozhodně neutápí v sentimentu. Je plná radosti a zdravého optimismu, což vedle ústřední herecké dvojice zajišťují také Alžběta Kynclová, David Vaculík a Martin Vrtáček, kteří se střídají hned v několika figurách dětských pacientů, hrdinových rodičů nebo zaměstnanců nemocnice. Inscenace Oskar a růžová paní ve Slováckém divadle je výjimečná nejen pro autentické herectví Josefa Kubáníka a Květy Fialové, ale i kvůli u nás dosud opomíjeným tématům smiřování se se smrtí a důstojného umírání.

David Kroča