Inscenace režiséra Jana Mikuláška připravená pro brněnskou Redutu posbírala celou řadu ocenění, vystoupila na nejprestižnějších divadelních festivalech u nás. „Velmi jsme stáli o to, představit takový klenot našim divákům a jsme rádi, že se to po dlouhých měsících vyjednávání a hledání co nejvhodnějšího termínu povedlo,“ říká ředitel Igor Stránský.
„Já už jsem měla tu čest Korespondenci V+W vidět. Je to tak velký zážitek, že jsem od té doby nedělala nic jiného, než jej pořád někomu doporučovala,“ nechala se slyšet herečka Slováckého divadla Jitka Josková, jež nebude chybět ani u únorového představení v Uherském Hradišti. „Vůbec bych netušila, že mě dokáže psaní dvou stárnoucích klaunů tak dojmout,“ dodává.
Pozoruhodná podívaná začne v neděli 19. února v 19.00 hodin.

Ještě přesnější obrázek o inscenaci vám možná pomohou vytvořit i následující citáty z recenzí:

„Mikulášek si nepůjčuje poetiku V+W – má svou vlastní, na české poměry vcelku vyhraněnou. Hraje v ní prim promyšlená stylizace, živá přesnost, čistota provedení. Lze to sledovat v účelné práci s hudbou, výtvarných prvcích i hereckém projevu. Všechno to samozřejmě není jen Mikuláškova zásluha, své tu odvádějí jednoduchá, ale nápaditá scéna Svatopluka Sládečka, která překlápí podlahu i na stěny a strop, nebo kostýmy Marka Cpina. Z Korespondence V+W navíc čiší velká disciplína a neustálý zřetel k celku: tvůrci vědí, co chtějí, mají svůj etický i estetický názor a zbytečné avantýry nechávají stranou. Výsledkem je v detailech invenční a celkově nebývale kompaktní divadelní kus – a solidní kus divadla.“

Jan Němec, Respekt


„Každý dopis je vyjádřen jevištní metaforou, z níž lze vidět, že režisér Mikulášek si s představením doslova vyhrál. Stejně tak herecké práci není co vytknout. Všichni tři herci se svých rolí zhostili bravurně, s citem a bez obávané pitoresknosti či snahy vyrovnat se svým předobrazům. Také díky této nenucenosti je pro mě velmi lehké vcítit se do postav a představovat si, že na jevišti stojí skuteční Voskovec s Werichem tak, jak si je představuji já. Václav Vašák dodává postavě Voskovce živelnost a humor, kterým se oba pánové snažili čelit světu. Jiří Vyorálek hraje svého Wericha veselého s téměř nepatrným náznakem zachmuřenosti a smutku. Někdy si tyto základní charakteristiky prohodí, někdy je hrají zároveň, někdy zase každý jinak. Krásně jednou Jiří Voskovec tituloval Wericha jako svou součást. Také soudružnost brněnských herců mi připadá, jako by se naladili na stejnou vlnu.“

Christina Papadopulosová, RozRazil on-line


„Výběr z korespondence dvou nesporně největších českých divadelníků 20. století má přesné vročení: 1957 až 1980. Jiřího Voskovce a Jana Wericha rozdělila železná opona. Jiří glosuje ironicky: "Tvůj kabel mi byl doslovně na kůň podán, an s Colťákem 45, model 1871 u prdele, jsem cválal podél Gregory Pecka, po úbočí plném kaktusů ve výši asi 11 000 stop nad mořem. Bolí mne řiť, jsem uřícen – už jsem na Western filmování starej (to mělo bejt tak v době Pohádky máje), ale co se dá dělat – živobytí je živobytí. Dobře platěj." Pohádka máje zůstala pro oba můrou. Za vystoupení "v tom strašlivém Mrštíkově komerčním kýči" je v roce 1926 vyloučili z Devětsilu. Za porušení vkusu a umělecké odpovědnosti. Ve skutečnosti se jim otevřela cesta k Osvobozenému divadlu. Jan je skeptičtější, ale stejně sršatý: "Teď jsme uvedli bulharskou soudobou veselohru. Je to bulharské a soudobé, nikoliv veselé…" Nebo: "Znáš nejkratší anekdotu socialistického světa? Kohn havířem. (To je celý.)" Míří přesně: "Když se zkříží prase se včelou, vznikne co? Vznikne pilný malý český člověk. Ale pořád je to svině."

J. P. Kříž, Právo