Raisův román z roku 1892 si svou dramatičností i neustálou aktuálností o jevištní uvedení přímo říkal a bylo jen otázkou času, kdy se k němu dnešní divadelníci odváží. Hradišťský soubor pod vedením režiséra Pitínského ostatně odvahu k originálním dramatizacím prokázal již několikrát, vzpomeňme alespoň na Lišku Bystroušku, Bratry Karamazovy nebo Divou Báru. Kalibův zločin nabízí mimo jiné dojemný příběh plný dějových zvratů. Nesmělý pětatřicátník Vojta Kaliba zůstává po matčině smrti v hospodářství sám se stárnoucím otcem. Když za přičinění rodinných dohazovačů vstoupí do jeho života mladičká Karla, začne věřit na rodinné štěstí, ale jen do okamžiku, než do jeho domu společně s vytouženou nevěstou vstoupí i její matka, vejměnice Boučková.  Manželství se změní v tyranii, na jejímž konci je hrdinův zoufalý násilný čin.
Pitínský v inscenaci pracuje s prvky vesnické kroniky, ale čas příběhu a přírodního dění se tu často dostávají do kontrastu. Zatímco nevěsta přijíždí v zimě a do chladné chalupy, první konflikty mezi Kalibou a oběma ženami začínají na jaře, kdy příroda vzkvétá. Obraz přízemních lidských hádek je tu v protikladu s idylickou zelení květináčů na okraji jeviště i s malebnými štíty hor na prospektu. Scéna Jany Hauskrechtové podpořila napětí jevištního dění také protiklady mezi moderní bílou dekorací, představující stěny pokoje, dřevěným selským nábytkem a hromadami nadýchaných peřin, v nichž se hrdinové střídavě uklidňují, skrývají či doslova brodí. Výsostná divadelní znakovost, která k Pitínského hradišťským inscenacím neodmyslitelně patří, se tentokrát projevila rovněž v líčení, gestikulaci, stylizovaném pohybu a pochopitelně i v kostýmní výpravě, v níž Eva Jiřikovská propojila atributy lidového kroje s vlastní imaginací.
Herecký soubor Slováckého divadla je v posledních letech proslulý svou poctivostí a stále udržovanou kondicí. Tomáš Šulaj hraje titulního hrdinu ve dvou zásadně odlišných polohách, jež se někdy až patologicky mění: na jedné straně nesmělý, zadrhávající a stále trochu neohrabaný nekňuba, na straně druhé energií nabitý novomanžel, jehož překotná mluva prozrazuje velké plány i víru v budoucnost. Irena Vacková v úloze jeho tchyně Boučkové vytvořila znepokojivou figuru manipulátorky, která dokáže účelově lhát, plakat i lichotit, jen aby dosáhla svého. Jednu z vrcholných scén inscenace představuje dialog Boučkové s Karlou, když ta matce přiznává nemanželské dítě a tím i skutečný motiv manželství s Kalibou. Zatímco Karla Jitky Joskové vyjadřuje v hysterickém záchvatu svůj odpor k manželovi, Boučková Ireny Vackové násilím umlčuje dceru v hromadě peřin.
Pitínského Kalibův zločin ve Slováckém divadle zaujme nejen svou pozoruhodnou  jevištní poetikou, ale nepochybně i znovuobjevením tématu psychického násilí, jež je v tomto případě navíc pácháno na muži. 

David Kroča