Kdy, v jakých souvislostech nebo za jakých okolností ve vás vzklíčil nápad inscenovat dramatizaci Raisova románu Kalibův zločin?
Kdysi dávno mě k tomu ponoukla Lucie Bulisová, hradecká dramaturgyně. Vloni jsem byl na domku Hromádkově v Kameničkách (skladatel Petr Hromádka, pozn. red.), kde měli Kašparem ilustrované Raisovy Spisy, a já jsem si přečetl nádherný román Západ a pak Zapadlé vlastence a konečně i Kalibův zločin a zjistil jsem, že Lucie měla pravdu a že by se mohl inscenovat čili převrátit a vrhnout na divadlo.

Je to návrat ke hrám typu Gazdina roba, Její pastorkyňa, Maryša. Lze to vnímat jako jeden z vašich oblíbených dramatických proudů?
Ne, to vůbec ne. Spíš to vypovídá o tom, jak jsem vázán k literatuře a různým jejím možnostem. Je to spíš jako když jsem chtěl pořád dělat Thomase Manna a nikdo mně to nedokázal rozmluvit.

Rais sice situuje svůj příběh do prostředí podkrkonošské vesnice, s nářečními prvky se tu ale příliš nesetkáme. Jeho jazyk je spíše velmi současný a dynamický. Dává vám to k divadelnímu zpracování nové možnosti?
Jazyk vychází z pozoruhodné empatie a přesně odposlouchaného nářečí venkovského lidu; ten Raisův cit – jak tomu tehdy bylo zvykem – je naprostý. Jazyk je živý, plný barvitých gramatických útvarů, souvětí se jedinečně prolamují a tekou. Využít toho je těžké, neboť to nemusí na divadle zaznít tak krásně jako je tomu, když se to čte. Nebo když to někdo čte.

Kromě ústředního příběhu je dramatizace sevřena poměrně nevelkým dramatickým prostorem, v němž se odehrává, a také časem jednoho roku. Hlavní hrdina pochybí, přestože zpočátku měl naprosto čisté úmysly. To je skoro rozměr antického dramatu?
Pokud by v antice byl jen jeden jediný Bůh a pokud by v antice stály katolické kostely, pak by to bylo antické drama. Spíše – řekněme – jsou jeho rozměry biblické. Vojta může být něco jako Jób.

Téma je však stále aktuální i pro současnou společnost. Chápete jej i jako příspěvek k čím dál více otevřeněji diskutovanému tématu „domácího násilí“?
No, to nevím. Ale jistě, je tu jakási kombinace chtivosti, úskočnosti, rvavosti těch silnějších proti příliš průzračné citovosti u těch druhých.

Tentokrát jste vsadil na mladý a talentovaný tvůrčí tým. Jak jste jej objevoval?
O Tomáši Jeřábkovi jsem se dozvěděl z televize, z pořadu o mladých českých géniích (cyklus České televize Úděl nadání v režii Hany Pinkavové, pozn. red.) - on například sestaví sám varhany! Jana Hauskrechtová mi jednou poslala svoje návrhy scény na Janáčkův Osud, taky měla ráda Vojtu Bártu. Evžičku Jiřikovskou už znám, to je stará přítelkyně. Paní dramaturgyni znám taky, má dceru a domek se zahrádkou, kde kuje pikle.

Řekl jste, že v Hradišti se vám líbí čím dál víc. Soubor Slováckého divadla znáte dokonale. Jak se vám tady už pošesté režíruje?
Čím dál víc, jak kde a jak co. Objevil jsem malinké náměstí, oblé jako oslíkova podkůvka, milé místo…. Jinak je to tu stabilní, možná by už mohla spadnout ta vaše šikmá věž…. Slovo „už“ vnímám jako výzvu k dokončení své mise…. Soubor je jedinečný, sdružený, vykotlaný, pevný jako starý zub, má skrytou sílu staré tváře, která se neustále někam s napětím dívá.


Kdo je režisér J. A. Pitínský

Autor, dramatik a režisér, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, se narodil v roce 1955 ve Zlíně. Po absolvování gymnázia a dvouleté nástavby na Střední knihovnické škole v Brně prošel několik zaměstnání. V roce 1985 byl jedním ze zakladatelů brněnského Ochotnického kroužku a působil zde jako autor i režisér (vlastní dramatizace Kafkovy Ameriky, hry Ananas a Matka). Režíroval v mnoha českých a moravských divadlech, jeho inscenace posbíraly snad všechna možná ocenění. Jak sám přiznává, oblíbil si Slovácké divadlo, kde nastudoval už šestou inscenaci. Všechny předchozí (například Liška Bystrouška, Divá Bára, Gazdina roba) patřily k tomu nejlepšímu, co v daném roce na českých jevištích vzniklo. Jan Antonín Pitínský byl časopisem Reflex označen za největšího žijícího divadelního režiséra posledních dvaceti let.