V čem?
My jsme také byli tak nadšení divadlem, že nás ani nenapadlo zatěžovat se všemi těmi nešvary, které se mezi herci občas vyskytují. Nežárlili jsme na sebe, přáli jsme si role, drželi jsme pohromadě a těšili jsme se na diváky a byli jsme zvědaví, co na každou novou hru řeknou.

Pravdou je, že ve Slováckém divadle je to podobné.
Máte pravdu. Nedávno jsem byla v Uherském Hradišti na Haroldovi a Maude a jen jsem do divadla vešla, už jsem cítila tu atmosféru, kterou jsem znala v Semaforu. Mimochodem, je to vynikající inscenace, moc se mi líbila.

Dnešní profesionální divadlo se ale od toho na konci padesátých let změnilo.
To asi ano. Tenkrát jsme všichni dělali všechno. Já jsem šila kroužky na oponu, vytírala podlahu. Byli jsme kulisáky, uklížečkami, rekvizitáři, herečkami, dělali jsme úplně všechno.

Písničky ze Semaforu se staly slavnými skoro přes noc. Jaké to bylo?
To byly naše malé tiché Thálie. Najednou nás všichni znali, kamkoliv jsme se dostali, všude se zpívaly naše písničky. Byla to krásná doba.

Vzpomenete si nějaký konkrétní zážitek?
Přesně si pamatuji, kdy jsem pochopila, že písnička Včera neděle byla, je hit. Procházela jsem s dcerami Matějskou poutí a vtom jsem „Neděli“ slyšela od jednoho kolotoče. Vzedmula jsem se pýchou. „Holčičky, k cukrové vatě vás vede hvězda!“ (smích)

Jak vzpomínáte na natáčení dnes tolik slavného filmu Kdyby tisíc klarinetů? Byla při jeho natáčení stejná atmosféra jako v divadle?
Ano. Všechno bylo samozřejmě nazkoušeno, připraveno, ale užívali jsme si to, a to i navzdory tomu, že se ve filmu vlastně sešly konkurenční hvězdy. Protože v té době už Walda Matuška, Evička Pilarová ani Karel Gott a další nebyli v Semaforu. Ale jak jsem už říkala, my jsme si úspěch přáli.

Jak se film divákům líbil?
Měli jsme na začátku smůlu, protože v té době vznikli i Starci na chmelu, a ti nás porazili. Byl to taky muzikál plný chytlavých melodií, navíc byl barevný, takže bezprostředně po premiéře Klarinety na kultovní film nevypadaly.

Semafor – to byly hlavně písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Ten ale tragicky zahynul. Nenapadlo vás, že je to konec Semaforu?
Tenkrát se lidi rozdělili do dvou táborů. Jeden prorokoval konec, ten druhý věřil tomu, že to Jirka Suchý zvládne a krizi překoná. Povedlo se to druhé. Víte, on má velký dar – každá rána osudu jej posílí. A že jich zažil! Potom, co umřel Jirka Šlitr, našel v sobě novou sílu a chuť. A má to tak dodnes.

Před časem oslavil osmdesáté narozeniny a je pořád ve výtečné kondici. Potkáváte se?
Ano a pořád pracuje naplno. Byla jsem nedávno v Semaforu a protože jsme s Jitkou Molavcovou kamarádky, říkala jsem jí, ať se po představení chvilku zdrží. „Kdepak, my ráno máme zkoušku. Já se musím ještě něco učit.“

Vy jste pak ale ze Semaforu odešla, jak se mezi herci říká, na volnou nohu.
Už jsem byla v Rokoku a čekala jsem dceru. Darek Vostřel, tehdejší ředitel o mě stál, ale já bych se hanbou propadla, kdybych měla brát gáži a nic nehrát. Tak jsem dala výpověď a po narození dcery jsem se do divadla už nevrátila. Začala jsem spolupracoval s Karlem Štědrým a dalšími kolegy a jezdili jsme po celém Československu.

Taky jste natáčela slavná Dostaveníčka.
Já jsem měla kliku na lidi. Poznala jsem tolik osobností – třeba jenom v oněch Dostaveníčkách, která jsem točila s Jirkou Sovákem. Co tam se vystřídalo velkých hvězd. Miloš Kopecký, Vládínek Menšík a všichni byli tak pokorní.

Máte pocit, že dnešní herci v sobě pokoru nemají?
To záleží na každé osobnosti. Není důležité, kdy žijí, ale co mají v sobě, co si odnesou z rodin. Když se třeba s vnučkou díváme na televizi, tak třeba vykřikne: „Jé, v tom hraje Menšík.“ A já ji vždycky opravuji. „Ne, Matyldo, Menšík, ale pan Menšík, paní Medřická, pan Kopecký.“

Vy jste byla velkými osobnostmi přitom obklopena. Vás tatínek František Filipovský zažil tu nejslavnější éru Národního divadla.
A přitom byl také skromný. Nás děti přímo miloval a pořád nás rozmazloval. Když jsme přinesli vysvědčení, tak se jenom podíval a řekl: „Nemáš vyznamenání? No a co? Dvojky jsou tak pěkné. A třeba i trojky.“ Mamínka pak šílela, protože tahle metoda se maminkám a učitelkám vysvětluje strašně těžko. Tatínek se totiž celý život řídil jedním heslem: „Hlavně nedostat rozum!“

Když už jsme vzpomněli vašeho tatínka, Víte, jak se dostal k jeho slavnému dabingu francouzského herce Luise de Funese?
Doma jsme se o práci moc nebavili, ale od paní režisérky, která tatínka obsadila, vím, že původně roli svěřila Bóžovi Bezouškovi, se kterým byl tatínek v angažmá Národního divadla. Ale moc s tím spokojená nebyla, tak to dala tatínkovi.

To musel mít pan Bezouška radost.
A víte, že to tatínkovi přál? Byli velcí kamarádi a nějaká role v dabingu jejich přátelství nijak neohrozila.

Slyšel jsem už spoustu zaručených zpráv o tom, že se váš tatínek s Funesem sešel, jiné zase říkaly, že si psali. Jak to tedy bylo?
Nikdy se neviděli, nikdy si ani nenapsali. Pravdou je, že Funes o tatínkově dabingu věděl a když už byl nemocný, zajímal se o to, jestli umí tatínek francouzsky, že by jej rovnou namlouval. Ale tatínka francouzština minula, takže z toho sešlo. Ale když mu Funes umřel, byl dlouho moc smutný.

Vraťme se zpátky k muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Co byste popřála hercům ve Slováckém divadle a co divákům?
Aby se všichni spolu radovali. Aby si každé představení užili, aby zavzpomínali i na ty, kteří tady s námi už nejsou, nebo jsou daleko, ať to byl Jirka Šlitr, režisér Janíček Roháč, Vláďa Svitáček, Milínek Forman, ale také třeba maskér Gustav Hrdlička a další.

Přijedete se do Hradiště na Klarinety podívat?
Ráda bych přijela, ale vím, že v den premiéry to možné nebude. Slibuji vám však, že si ten večer otevřu láhev toho vynikajícího vína a budu na kolegy herce a diváky vzpomínat.


Při odchodu mi paní Filipovská podala ruku. „Vy tedy máte silný stisk,“ řekl jsem uznale. „Víte, kdo mě to naučil? Zdeněk Štěpánek. Kdysi, byla jsem malá holka, jsme jeli s tatínkem tady tou Vinohradskoun ulicí, kde si povídáme, tramvají číslo 22 a když jsme se loučili, podal mi pan Štěpánek ruku. Já taky, ale byla to spíš leklá ryba a on na to: ´Tak takhle, Pavlínko, ne.´ A od té doby si to celý život pamatuju.“


Pavlína Filipovská (* 28. května 1941 v Praze) je česká herečka, zpěvačka, konferenciérka a televizní i rozhlasová moderátorka, dcera herce Františka Filipovského a matka novinářky Pavlíny Wolfové. Narodila se na pražském Žižkově. V roce 1958 začala působit jako hlasatelka televizních pořadů pro děti, v roce 1959 začala vystupovat v divadle Semafor, kde působila jako herečka a zpěvačka, v té době byla velice populární. Vystupovala i v Divadle Rokoko a Apollo, zahrála si několik drobnějších roliček ve filmu, v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů zpívala písničku „Kapitáne, kam s tou lodí“. Od roku 1972 pracuje „na volné noze“, vystupuje v televizi, divadle a zejména rozhlase.

                                                                                                                      (Zdroj: Wikipedie)