25. 4. 2012
Je to už pár dní, co k nám do divadla přišla zpráva o úmrtí pana Rostislava Plachetky (v nedožitých 88 letech). Je to vždy smutné, když někdo odchází. Ale zůstávají-li pěkné vzpomínky, mohou smutnou chvíli odchodu projasnit něčím pěkným. A o ty v případě pana Rostislava Plachetky není nouze… Téměř celý svůj život prožil v Huštěnovicích, ale také velkou jeho část věnoval Slováckému divadlu. Ti, kdo ho znali, se shodují, že byl vzácným člověkem - přívětivý, trpělivý, usměvavý, slušný, spravedlivý, vstřícný, laskavý… Neodmítl nikomu pomoc, byl ze své funkce (provozně technického náměstka divadla v letech 1953 – 1987) vždy ochotný každého vyslechnout a jeho potřebu řešit, dokonce se i přimluvit u mocných té doby, přestože sám nebyl členem žádné politické strany.
„Pan Rostislav Plachetka pocházel z mlynářské rodiny. Jeho rodiče dokonce spolupracovali a vzájemně si pomáhali s jinou mlynářskou rodinou, z níž vzešel pozdější ředitel brněnského loutkového divadla Radost pan Vratislav Schilder (známý staroměstský Schilderův mlýn)“, vzpomíná bývalá tajemnice divadla paní Miloslava Janíková. Jeho manželka brzy zemřela a on zůstal se dvěma malými dcerkami Eliškou a Marií sám. Velmi dobře se o ně staral, věnoval se jim, podporoval je v jejich talentu, ve studiu.
Ve Slováckém divadle začínal jako tzv. náborář – ten, který zajišťuje pro divadlo diváky, domlouvá zájezdy, nabízí představení, dělá jakousi spojku mezi nabídkou divadla a zájmem diváků. A to pan Plachetka uměl velice dobře. Myslel nejen na to, jak představení prodat, ale také uvnitř v divadle prosazoval, aby byly brány ohledy na zájmy a potřeby diváctva. On byl koneckonců autorem, tvůrcem a propagátorem sítě divadelních důvěrníků. Tohoto systému využívá Slovácké divadlo dodnes. Pan Vítězslav Šuba, nynější správce budov SD, vzpomíná, jak společně navštěvovali každého důvěrníka zvlášť, protože heslo pana Plachetky znělo: Osobní jednání nade vše! Najeli osmdesát tisíc kilometrů za rok. Sebou vezli divadelní nabídku, tam poseděli, tam se zastavili a kouzlo bezprostředního příjemného jednání a vystupování pana Plachetky přinášelo své ovoce. Jistě nejen proto, že „když se zasmál, bylo to jako když vyjde slunce (neboť mu v ústech zazářilo větší množství zlatých zubů…)“, jak s úsměvem dodává V. Šuba. Paní Marie Kynclová, bývalá sekretářka, říká: „Pan Plachetka trpělivě objížděl všechny kluby, sjednával termíny a tituly představení, protože měl velký zájem o to, aby divadlo hrálo co nejvíce po celém širokém okolí. To se mu také dařilo díky jeho vystupování, byl vždy přívětivý, trpělivý a usměvavý, měl v těch klubech spoustu známých, kteří se na něj obraceli.“ Dokonce na provozních poradách dbal na to, aby inscenace měly takové rozměry a technická řešení, aby se na malá jeviště vešly.
Od října 1980 do července 1981 byl pan Rostislav Plachetka zastupujícím ředitelem Slováckého divadla, to bylo v době jakéhosi „bezvládí“, když odešel bývalý ředitel PhDr. Svatopluk Bimka a čekalo se na jmenování ředitele nového.
Přestože na sebe pan Plachetka v politické oblasti nijak neupozorňoval (o mlýn jeho rodiče samozřejmě po roce 1948 přišli), nijak se také nehrbil. Zůstává ve vzpomínkách těch, kteří jej pamatují a v myšlenkách nás mladších, kteří se o něm teprve něco nového dozvěděli, jako vzácný člověk, z jehož úsilí a práce my všichni ve Slováckém divadle čerpáme dodnes.
Tento článek by nevznikl bez vzpomínání a pomoci paní Miloslavy Janíkové, Marie a Jaroslava Kynclových, paní Anežky Mazúrkové, pana Vítězslava Šuby, pana Igora Stránského a pana Vladimíra Doskočila…
