V pokročilém čase si v šatně povídáme, ale z vedlejšího sálu se neustále ozývá: „Tomáši, kde jsi? Tak už pojď…“ Herci a hosté popremiérového večírku se nemohou dočkat hudební improvizace právě v jeho podání. Po skončení rozhovoru jsem pochopil. Tomáš usedl ke klavíru a spatra jel jednu skladbu za druhou – a nejednalo se o hospodské pijácké songy, ale hudbu nejrůznějších žánrů – od vlasteneckých písní až po symfonii…

Z vaší hudby jsem měl v inscenaci pocit, že jsem na nějaké osmitisícovce… Jak vlastně došlo ke spolupráci s režisérem Pitínským?
V televizi vysílali dokument paní Pinkavové o mé práci - nejen stavbě a rekonstrukcích píšťalových varhan, ale také o mém obrovském nadšení pro varhanní improvizace a hudbu vůbec. Režisér Pitínský náhodou ten pořad viděl, vyžádal si na mě kontakt a ozval se mi s nabídkou spolupráce na inscenaci Kalibův zločin. Podrobnosti mi neřekl. Já jsem román znal ze školy z povinné četby. Raise mám rád, ale znal jsem spíše jeho Zapadlé vlastence nebo Západ.

Dá se takováto nabídka odmítnout?
V žádném případě. Do toho se jde s maximálním nasazením, pokud je ta možnost. Ta se musí vytvořit nebo najít. Já jsem ani na chvíli nezaváhal a okamžitě souhlasil. V tu chvíli mi bylo jedno, jak to dám do not, jak to nahraju, jak to udělám. Dostal jsem čas na rozmyšlenou. Očekával jsem, že mě pan Pitínský nasměruje, ale nestalo se tak. Musel jsem jako vždycky improvizovat. Když jsem mu předal první verzi, řekl mi, v jakém stylu by ta hudba měla být. Psal jsem také texty pro zpěváky, hudbu pro sólový klarinet, smyčcové kvarteto a s otcem jsme ji vytvořili i pro dechový kvartet. Pak jsme to natočili.

Váš tatínek působí v Janáčkově opeře… V dokumentu se mluví o rekonstrukci varhan. Znamená to, že hrajete také sakrální hudbu?
Ne. Varhany beru jako nástroj, na němž je možné interpretovat veškerou hudbu, a hlavně se soustředím na jeho psychologii a esoteričnost. Nebo na věci, na které se nikdo nespecializuje. Ostatní věnují pozornost technice, stylizaci hudby, improvizace. Já se rozhodně nestylizuji. Beru to tak, že vytvářím něco nového. Snažím se o to, aby to bylo něco, co nikdo nezná.

Myslel jsem, zda máte vztah k víře. V této inscenaci ji režisér Pitínský zprostředkoval velmi citlivě a působivě. Není to sarkastický pohled. Víra zde funguje jako dějotvorný činitel.
Myslím si, že víra ve venkovském románu hraje obrovskou roli. Osobně jsem hluboce věřící člověk, i když se nespecializuji na žádnou církev. Věřím v Boha jako takového. Boha lásku, toleranci a sílu, která nám všem může pomoci a vést nás dál.

Souhlasím. Tak to patří k Vašemu věku. Člověk nechce přijímat dogmata, má svou vlastní mladickou odvahu. Ale vraťme se k premiéře. Přiznám se, že hudba v Kalibově zločinu na mě působí jako velkoformátová, vlastně jako filmová hudba.
To je možné. Mám ve velké úctě Zdeňka Lišku, který skládal převážně hudbu k filmům. Docílil jsem asi to, co jsem chtěl. Hudba v inscenaci je prostorová, rozpíná se všude, do všech koutů. Měl jsem k dispozici symfonický, velice kvalitní varhanní nástroj, na který se dá udělat symfonická orchestrální hudba. Vlastně jsem si splnil to, co jsem si vnitřně přál. To mě těší.

V druhé půli byl moment, kdy mi vaše hudba evokovala hororovou skladbu – „Jedna, dvě… Fredy jde…“.
Právě to je o té esoterice. To je typické např. pro fragmenty Glagolské mše od Janáčka. Tam je kladený důraz na celotónovou harmonii.

Říkal jste, že se snažíte být originální. Každý čerpá z minulosti, ze svých zážitků, znalostí, a hudbu obohatí právě kusem svého já…
Samozřejmě. Je to přirozené. Protože hudba se v průběhu věků posouvá. Nikdo není schopen naprosto jistě říct, kde ta hudba vzala základ. Kde to začalo. Mohlo to být tak, že si nějaký praotec pískal na píšťalku, ale také to mohlo být tak, že nějaké zvířátko vydávalo tóny, člověku se to zalíbilo a začal to po něm opakovat. Kdoví, jak to všechno vzniklo. Pro mě je mistr J. S. Bach, který dal základ nějakého kontrapunktu, logické hudby, fugy. Další skladatelé na něj navazovali. I když nechci tvrdit, že byl první. Před ním byla spousta významných skladatelů, o nichž my už dneska vůbec nic nevíme. Ale tady jde o nějaký opravdu éterický vývoj, který čerpá z Boha, lásky, z toho všeho. Harmonické tóny, které rozeznívají duši. Pokud je zvládnete, pokud víte, jak je použít, pak není problém působit třeba hororově, radostně, působit tak, že by se člověku rozskočilo srdce, jak je rozradostněný.

Lidová píseň je nějaký archetyp, něco prazákladního, určitá filtrace textu, zkušeností… Vy jste to krásně propojil.
To je právě to. Zkušenosti jsou jedna věc. Ale v dnešní době vymýšlíme hodně složitostí. Řeknou vám, že to vyřeší počítače, ale co ve chvíli, kdy vypne elektřina? To vše souvisí s mým řemeslem. Pokud to udělám hoblíkem a dlátem, budu s tím hotový za pět minut. Pokud to budu dělat frézkou, bude mi hodinu trvat, než ji sestavím. Rozdíl je v tom, jestli to chci vidět nebo ne. Jako poradce spolupracuji u výroby varhan v Krnově. Pokud ty varhany nebo tu hudbu navrhujete pouze technicky a vytváříte si pouze nějakou šablonu, nebo nějaké logáro, jak já říkám, podle něhož to sestavujete, tak podle mého nikdy nedojdete tak daleko, jako když se snažíte využít svých zkušeností, řemesla a vložíte do toho něco svého. Samozřejmě s přihlédnutím k něčemu, o čem víme, že je dobré.

Zmínil jste Krnov… Cítíte se jako hardwérář nebo softwérář?
Obojí. Ale spíš jako hardwérář. Dovedu pracovat s materiálem, ale ten dokážu spojit se SW. Určitě je to složitější. Dokonce si myslím, že je to začarovaný kruh. Pro mě je například velmi těžké sedět u počítače.

U varhan zpracováváte konkrétně co?
Dřevěné ovládací relé, dřevěné vzdušnice, co rozdávají vzduch píšťalám, ovládací hrací stůl s dřevěnými klávesami a spoustu dalšího.

Když se kouknu na Vaše ruce, odhaduji, že na soustruhu nepracují?
Pardon. Mám vlastní ateliér. Stavím vlastní varhany.

To se hluboce omlouvám.
(Bohorovný smích.) Pracuji velice tvrdě. Spojuji dvě věci – varhaníka a varhanáře, což není až tak obvyklé. Rád na varhany zahraju, mám z toho radost, hraju pro lidi. Na druhou stranu jsem schopen zavřít se do dílny nebo do kostela a pracovat nepřetržitě na zakázce. V ateliéru zpracovávám vlastní součástky na varhany.

Komponujete hudbu na počítači?
Ano, to bylo v Sibéliu – kvalitní anotační program.

Pan Malásek říká, že je těžké komponovat. Jak to vidíte vy?
Nápady nejsou omezené. Pokud se vy sám neomezujete. Dogma je jedna věc, ale osobní rozpoložení a odhodlání je druhá věc. Dogma ve varhanářství a v hudbě by nemělo vznikat. Pokud k tomu dojde, tak se zásoba vyčerpá a nemůžeme pokračovat dál. To se pak navrhne zrušení patentního úřadu, protože všechno podstatné už bylo vynalezeno a nic nového nejde objevit. To se stalo roku 1820. Dogma je snad jedna z nejhorších věcí na světě. Ubližuje spoustě lidí, kreativitě, tvorbě, všemu. Neříkám, že kreativita pro mě představuje druh hudby, kdy budeme bušit paličkou o dveře a do toho hrát na klavír. Antidogma říká, že i toto je možné. My se ale musíme držet toho, co máme rádi, osobního vkusu. Myslím si, když dělám hudbu, tak se musím soustředit na to, aby působila na člověka. Pokud divák sedí v sále, vnímá dramatický děj, hudba mu to musí umožnit, usnadnit. Varhany jsou výborné v tom, že ve své nedokonalosti jsou dokonalé. Slyšíte například proudící vzduch v píšťalách. To vytváří zvláštní dojem, např. hřmících mraků a nebo klid. Varhany mají milióny možností.

Dal vám režisér Pitínský nějaký výklad nebo to nechal na Vás?
Diskutovali jsme až při aplikaci samotných nahrávek. Před tím jsem neměl žádné podklady, dokonce jsem ani nedostal scénář. Režisér mi sdělil, že potřebuje dvě svatební, jednu masopustní (U potoka vrba stojí a Po kopcích k ránu), jednu smutnou a vojenskou skladbu. Pak už jsem víc neřešil a šel jsem do toho naplno. Varhanní hudbu k inscenaci Kalibův zločin jsem nahrál v širokém spektru.

Jste také autorem textů.
Nemám rád nálepky. Podle mě jedno souvisí s druhým. Dnes se uměle vytvářejí názvy funkcí. Člověk se má projevit v tom, na co se cítí. V konkrétní dobu jsem se na text cítil, byť jsem ho nedostal za úkol. Ze začátku mi pan Pitínský nevěřil, že ty texty jsou moje.

Textař a skladatel, mladý člověk, který dostal úkol, našel v sobě vnitřní odvahu jít i do textu, tak to dokončil.
Podle mého neexistuje nevím a nejde. Chci něco udělat, tak to udělám, i kdyby to nešlo. V mém řemesle jsem se několikrát setkal s tvrzením, že něco nepůjde. „To se ti nepodaří,“ říkali. Pro mě to byl impuls, abych to dokázal.


Tomáš Jeřábek (1992)

Narodil se v rodině pozounisty Janáčkova divadla a sólistky Opery Janáčkova divadla. Maminka po mateřské dovolené dostala místo učitelky zpěvu na Varhanické škole v Brně, kde si mohl Tomáš poprvé zahrát na varhany. Od raného dětství byl veden k manuální zručnosti a vztahu k práci s elektřinou, dřevem i kovem. Ale zároveň i k vlastní umělecké tvorbě - mj. působil jako sólista pěveckého sboru Kantiléna. Jeho cesta vedla logicky na SUŠ varhanářskou v Krnově. Během studia zrestauroval několik harmonií a absolvoval stáže u varhanářských mistrů v Německu a Francii. Dnes se věnuje rekonstrukci i ladění varhan. Začal ladit a udržovat varhany ve Svitávce, v místě dědova bydliště. Nikdo nevěřil, že ještě půjdou opravit, ale Tomášovi se to podařilo. Hraní v kostele mu učarovalo. Z jeho improvizací se začaly postupem času stávat tematické a motivické improvizace komponované téměř jako symfonické básně a filmová hudba.
Ve svých varhanářských znalostech se stále zdokonaloval, zajímal se o varhany ve všech dostupných kostelech. S úctou vždy vstupoval do brněnské katedrály sv. Petra, kam chodil poslouchat výborného varhaníka Petra Koláře. Okusil i slastný pocit ze hry na svatopetrských varhanách. Začal se učit Postludium z Glagolské mše – navzdory svému handicapu se čtením not. Po třech měsících soustředěné práce se nemožné stalo realitou. Tom se Postludium celé naučil a poprvé zahrál při tzv. Noci kostelů ve Vranovském kostele. Dva roky s tátou opravoval varhany v malé vesničce Křepice, v místě tátova rodiště. Oba považovali za svůj morální úkol varhany zprovoznit a uvést do původní podoby. Tomáš některé díly doslova na koleně vyráběl v dílně u dědy. Veškeré peníze, které si našetřil ze stáží, věnoval na nákup strojů a nástrojů. Po dvou letech práce Křepické varhany znovu rozezněly malý kostelíček. Lidé i Tomáš dojetím plakali.
Tomáš je výjimečný mladý muž, který svým nadšením pro varhany - nejen pro jejich stavění, ale i hraní -překonává svůj handicap, který má se čtením not. Varhany považuje za nebeský nástroj, který mu pomohl harmonizovat duši a dal pocit víry v sebe a ve své schopnosti.