Šárko, Slováckému divadlu jsi věrná už 15 let. Co tě k němu přivedlo?
Vlastně náhoda. Po neúspěšných zkouškách na VŠUP v Praze jsem hledala zaměstnání aspoň trošku orientované na „výtvarno“. No, a v dílnách Slováckého divadla bylo volné místo. Tak jsem začala vyrábět a malovat dekorace, scény a rekvizity do různých her. Z dílen jsem pak přešla do maskérny - to už jsem zjistila, že nemohu bez divadla být. Na tomto poněkud „jemnějším“ pracovišti jsem se naučila poutkovat paruky, knírky a další věci související s maskováním herců.

Ano, tato profese se v divadle skrývá pod tajemně magickým názvem vlásenkářka. Doba se ale posunula, vyrábí se dnes ještě hercům paruky na míru?
V dnešní době se dostanou koupit paruky už hotové, různé druhy a typy, perfektně zpracované, většinou je tedy objednáváme. Na míru už děláme paruky jen v případě, že se jedná o nějakou zvláštnost, kterou požaduje výtvarník inscenace, respektive režisér.

Neprochází ti rukama ale pouze vlasy herců a hereček, nýbrž i jejich tváře, které často měníš k nepoznání. Jestliže tedy divadlo charakterizuje vůně šminky, u tebe to platí doslova a do písmene, je to tak? Jakou nejnáročnější masku jsi vyráběla?
Asi masky mimozemšťanů. Z revultexu, což je koncentrovaný latex, jsem musela vytvořit speciální masky na hlavy našich herců Míry Zavičára a Moniky Horké, kteří tvořili marťanské dvojče (inscenace Sajns fikšn, pozn. red.). Nebo v jiné hře jsem tvarovala docela velké konstrukce z pletiva na králíkárnu na hlavy herců a pak proplétala lýkem – taky dobrá fuška. Prostě, i když výtvarník vymyslí nějakou složitou „ptákovinu“, baví mě to řešit!

Kromě masek a vlásenek vytváříš nejen pro Slovácké divadlo také kostýmní návrhy, jmenujme např. inscenace Hello, Dolly!, My Fair Lady, Nikola Šuhaj, Na tý louce zelený, Rychlé šípy, Blbec k večeři, Výstřely na Broadwayi, Vraždičky, Autobus na lince 12, Tenor na roztrhání, 1+2=6 (Jeden a dvě je šest), Hráči nebo nejnovější Konkurz podle Grönholma. Z čeho čerpáš inspiraci, jak při návrzích postupuješ a co tě na práci nejvíc baví?
Tak tahle práce mě baví moc - celý ten proces. Začíná to inspirací, která vychází prvořadě z nějaké vize režiséra. Hru si potom několikrát přečtu a přemýšlím o charakteru každé postavy, kdo ji bude hrát atp., a dostávám tak prvotní představu. Pak to nějak „hodím“ na papír a několikrát předělávám, až se to líbí mně i režisérovi. No a následně v krejčovně dohlížím na praktickou realizaci návrhu.

Vedeš v patrnosti, kolik součástí kostýmů už „roztrhali“ Šípáci, kolik barev padlo na jejich kštice, nebo prozradíš, jak vznikalo dvacetileté „ostaršení“ Zdeňka Trčálka, Josefa Kubáníka, Jitky Joskové, Terezy Novotné (či Pavlíny Hejcmanové) v oblíbené komedii 1+2=6 (Jeden a dvě je šest)?
Tak Šípáci už vyměnili několikrát tenisky, dokonce Dlouhé Bidlo zničil boty a teď má nové a to svatební pana ředitele, který je věnoval divadlu. Na vlasy hochů se vystříkalo kolem 500 sprejů! Co se týká „ostaršení“ herců v 1+2=6, tak to je spíš taková nadsázka, nesnažila jsem se o skutečnou realitu, ale o divadelní, kdy je všem jasné, že jde o humor. Nechala jsem udělat hercům - postavám - vatony, aby se trošku zakulatily bříška a zadečky, holkám jiné účesy, klukům plešku, případně šediny, a bylo to.

Předeslali jsme, že divadlo „postihlo“ celou tvoji rodinu: dcera Terezka občas ve Slováckém "svítí" a jde v tvých šlépějích coby budoucí výtvarnice, manžela Roberta snad ani netřeba představovat – jako dlouholetý oblíbený člen hereckého souboru i jako úspěšný komediální režisér je znám nejen publiku hradišťskému. Jak to u vás doma vypadá – nemluvíte jen o divadle? Často vytváříte společnou inscenaci…
No tak jisté je, že divadlo je naše zaměstnání i největší společný koníček - v současné době jsme například v plné přípravě hry Jak sbalit ženu pro Městské divadlo Zlín - a tak je logické, že se o divadle bavíme poměrně často. Ale máme společné i další, třeba srandu, rybaření, zahrádku, některé sporty, určitě se spolu nenudíme. Nejlepší důkaz toho všeho je, že jsme spolu letos už 22 let.

Jaké divadlo máš ráda jako divák?
Jakékoliv, které mě nějak osloví, musím na něj myslet i po skončení, zanechá ve mně stopu. Naposled se mi moc líbilo představení Korespondence V+W z Brna.

Oslavuješ bujaře životní jubilea? A prozradíš, jaké přání by sis ráda splnila do budoucna?
Tak nějak mám pocit, že ani není co slavit. To, že člověk stárne, zase taková legranda není. Ráno vstane, všechno ho bolí, večer si chce po práci odpočinout u televize, ale dávají samé války, vraždy, katastrofy, zprávy o krizi, o epidemiích, o nemocech… No a s tím souvisí mé přání do budoucnosti – aby se dobře dařilo mé rodině, ale nejen jí, ale všem lidem, aby všichni byli zdraví, spokojení a odpočinutí a mohli nerušeně chodit do Slováckého divadla! A světu mír!

Upřímně děkuji za laskavé odpovědi a za celé divadlo a jeho obecenstvo Ti ze srdce přeji pevné zdraví, hodně radosti a spokojenosti, mnoho krásných kostýmů a masek, které budou slušet hercům a imponovat divákům, a co se roků týče, minimálně ještě jednou tolik!!

-iš-