Nejdříve a nejrozsáhleji jsme mluvili o Klarinetech...


Říkáte, že o hru Kdyby tisíc klarinetů je v poslední době zvýšený zájem?
Ano, zajímavý je, že na Palmovce budou hrát teď Klarinety taky. A do toho mě přemlouvají v Brně, v jejich Národním divadle, abych režíroval Kdyby tisíc klarientů u nich... Jenomže, je to pár let, co se Klarinety hrály u Moši, „u mrzkých bratříků“ – jak se říká, a tak je přemlouvám, že by mohli dát třeba raději Fausta, poněvadž si myslím, že by bylo už „překlarinetováno“, zvláště když je tam před několika lety hráli...

Proč myslíte, že právě nyní?
Já myslím, že divadla to berou proto, že je to známej titul a známej film, lidi to už mají pod kůží... Víte, já jsem napsal 95 her, tam by se určitě taky dalo najít něco... Zajímavý je to... Dr. Johann Faust a Klarinety, to se hraje... Oboje jsem například režíroval i ve Finsku, Faust tam měl velký úspěch... divácký i u kritiky... Ten finský poradce pro „věci český“ mi říkal: „Klarinety, to je u nás ohromně populární...“. Pak jsme to uvedli a já to schytal. Řekli mi: „To není naše problematika! Co nám to tady kážete, že má být mír... nebo tak, to nás nezajímá!“ Strašně se mnou zametli... Že prej je to hra, která Finům nic neříká... S Faustem jsem tam ovšem uspěl...

Co vlastně pro Vás dnes znamená filmová verze Klarinetů?
Já jsem měl svého času s Roháčem takovou rozepři, ale říkal jsem si „on je režisér, tak ať to udělá jak chce“... Měl jsem o tom úplně jinou představu. Já si představoval, že se ten film bude odehrávat v takové posádce někde v horách... úplně zapomenuté, kde bude třicet zarostlejch vojáků, v ovinovačkách, jako by trošku první světová válka... a že každej ten voják bude individualita. Kdežto ten Roháč tam má tři sta americkejch revuálních uniforem. A že tam se to nějak bude odehrávat ta proměna, a každej z nich na to bude po svém reagovat... Tedy mnohem komornější verzi jsem si představoval. A že tam bude ten oficír, kterej je bude tyranizovat... Ale Roháč to pojal takhle velkoryse, poněvadž Roháč to vždycky dělal takhle... Už v divadle... Lesklý sako tam vždycky musel mít a všechno nablejskané... Třeba Dobře placenou procházku, když u nás dělal... Ale to mu musím přičíst k dobru: měl jsem představu starého secesního činžáku, staré koupelny s otřískanýma kachlíkama, se starou litinovou vanou, s ornamentama a kamna, do kterejch se přikládalo... Ne. Roháč přišel s moderní koupelnou. Bílý kachlíky... Úplně všechno nejmodernější! Ale měl jeden dobrej nápad... Dal se dohromady s geniálním architektem Svobodou, to byl fenomén ve scénografii, a ten přišel s tím, že ty kachlíky byly z takovýho bílýho, ale průsvitnýho materiálu, takže to byla bílá koupelna, ale každý ten kachlík měl za sebou uhlík s barevnou žárovkou a vzadu byl světelnej klavír, tam byly různé barvy těch žárovek... A ono to s hudbou krásně „hrálo“, ta koupelna takhle ožila a bylo to fantastický... Tak to jsem Roháčovi pak odpustil, že jsem prohrál bitvu o starou koupelnu. Takže s těma Klarinetama – já jsem to cítil spíš psychologicky, že každej z těch vojáků bude mít svůj charakter a každej se ocitne ve stejný situaci a každej na to bude reagovat jinak... Hrozně jsem  se na to těšil a kdybych to moh režírovat znova, tak bych si na tom takhle zgustnul a udělal bych přitom tuhletu úplně jinou verzi...


Ale řeč došla i na současnost. Berte to, milí čtenáři, jako pozvánku do dnešního divadla Semafor, které sice těží z půlstoleté tradice, ale pouští se stále také do nových a neznámých vod...


My teď máme nejhezčí Semafor, jaký jsme kdy měli... To jsem se dožil... (radostné plamínky v očích) Oni totiž tady v Dejvicích, v jednom činžáku, kde byl kdysi taneční sál, kterej pak zabrali estébáci, vykotlali prostor přes tři patra a vystavěli z toho moderní krásné divadlo - a dali nám ho. Já jsem tam vymaloval oponu.

A co Vaše poslední premiéra – Levandule, jak dopadla?
Myslím, že výborně. Mělo to úspěch. Levandule, to je sranda! Jitka tam hraje takovou hraběnku a já myslím, že po Zvonokosech, které hrála v Karlíně, je to její nejlepší postava... To bylo nedostižný, já jsem léta myslel na to, že bych chtěl nějakou takovou roli pro ni napsat... A to je nádherný, jak tu lehce zdegenerovanou hraběnku Jitka dělá... My máme v Praze pochopitelně velkou konkurenci, je tady přes sto divadel, ale zatím platí: nový věci, ty máme vyprodané... Kytice je vyprodaná..., Hodiny jdou pozpátku, Levandule – to je všechno vyprodané... Akorát včera jsme hráli Život je pro mne obnošená vesta... to už hrajeme osm let a tam jsme měli návštěvnost takových 86%, takže dole bylo plno, ale balkóny – tam to nebylo úplně obsazený...

Jakou kapacitu hlediště má dnešní Semafor?
Sto osmdesát míst. Ty starý věci už proto hrajeme jenom sporadicky. Ty už netáhnou tolik a proto je budeme stahovat z repertoáru. Ale ty nový věci máme vyprodaný pořád... Kytici jsme uváděli celkem třikrát na repertoáru... Poprvý měla 600 repríz, podruhý sto dvacet a teďka má devadesát, takže osm set repríz má Kytice... A pořád je vyprodaná. Ta se „čapla“. Lysistrata měla nedávno stovku. Hodiny jdou pozpátku, to je swingový muzikál, jsme si říkali, že jsou „rockový opery“ a takový věci... a tak jsem to situoval do roku 1938, do takovýho toho napjatýho roku... a odehrává se to celý v baru... Tenkrát hrály swingové kapely v kavárnách a barech... Máme tam Bobo sisters – tři holky, které zpívají úplně božsky... a jsou krásný. Moc!

Semafor je také v grantovém systému hlavního města, že? Jak to jde?
Něco dostáváme, ale čím dál míň. Je to velmi prekérní. Velmi. Takže budeme muset snižovat gáže. Což je nepopulární a už je z toho neklid a já si postupně zvu každýho, vysvětluju a přesvědčuju... Je to těžký... Třeba budou někdy lepší časy.


A abychom neskončili trudnomyslnou úvahou nad budoucností, což se v poslední době při podobných setkáních stává poměrně často, připomněli jsme nedávné ocenění Jiřího Suchého. Mistr se potěšeně usmál a skromně informaci pootočil směrem k vtipu:


Teď jste dostal také nějakou literární cenu, že?
Ano. Dokonce dvě ceny v jediném tejdnu! Jednu literární (Cenu Ladislava Fukse za celoživotní přínos české literatuře, pozn. red.) a druhou – ta se jmenuje „Génius smíchu“. Tu jsem dostal na Grand festivalu smíchu v Pardubicích... V jednom tejdnu – dvě ceny...


Odjížděli jsme od Jiřího Suchého v nejlepší náladě, plni kumštu, který na nám ze všech stran dával znát, že skutečný básník naplní poezií celý svůj život, včetně domova.


Tak tedy, milý pane Suchý – díky Vám!

-liv-