Divadlo může promlouvat k divákům mnoha a mnoha způsoby. Někdy je to z velké části slovem „přetaveným“ do herecké akce, někdy rozvinutím jinotajů a magiky jevištního prostoru čili zdůrazněním výtvarného prvku, někdy výraznou zvukovou složkou... A někdy se vše může spojit, zapadnout do sebe jako kamínky v mozaice, jako patchwork. Polská autorka Olga Tokarczuk jakožto představitelka tzv. magického realismu dokáže ve svých románech slovem navodit náladu, opsat životy několika pokolení i krásně snít. Inscenace režiséra Radovana Lipuse chce podobný pocit skrze dramatizaci románu Denní dům, noční dům z pera Renaty Putzlacher vyvolat na jevišti. Herci zde promlouvají slovem, zvukem, zpěvem i „pouhým“ bytím na scéně jako její součásti. Hrají na hudební nástroje, na láhve, vytvářejí les, houby apod. A v tom všem prožijí střípky „malých“ životů lidí několika generací (od doby před druhou světovou válkou až takřka do nedávné minulosti) uprostřed „velkých“ dějinných epoch.

-iš-