Polská autorka Olga Tokarczuk jakožto představitelka tzv. magického realismu dokáže ve svých románech slovem navodit náladu, opsat životy několika pokolení i krásně snít. Inscenace režiséra Radovana Lipuse chce podobný pocit skrze dramatizaci románu Denní dům, noční dům z pera Renaty Putzlacher vyvolat na jevišti. Herci zde promlouvají slovem, zvukem, zpěvem i „pouhým“ bytím na scéně jako její součásti. Hrají na hudební nástroje, na láhve, vytvářejí les, houby apod. A v tom všem prožijí střípky „malých“ životů lidí několika generací (od doby před druhou světovou válkou až takřka do nedávné minulosti) uprostřed „velkých“ dějinných epoch.

Vaše režijní Thespidova kára doputovala potřetí na Slovácko. Jak to vnímáte tentokrát? Převládá těšení, radost, nebo nostalgie? Co se změnilo tady a co u Vás?
Je chvějivě krásné, potřetí vstoupit do divadelních vod v ctihodné sokolovně na břehu řeky Moravy. Se známými lidmi i místy radostně se pozdravit. Opět být na starém jevišti, kde se nové něci dějí. Na jednom z míst která mám v srdci nejraději. Krátce, ať nedělám v tom zmatek: pro Hemingwaye – Paříž, pro mne – Hradiště je pohyblivý svátek. Ptáte se, co je stejné a co se změnilo? Co mám říct? Ve městě několik nových kaváren přibylo. Šulajovi se nastěhovali do Traplic. Soubor svou sympatickou sestavu zachoval, přibyla do něj šikovná Vojtková, Hejcman se oženil s Vaškovou, vdala se Hromková. To je na malé divadlo novinek víc než dost. Ve Véskách Trčálek aktivně zakládá divadlu na dorost.

V rozhovoru při zkoušení Křídla jste se zmínil o tom, že se Vám stýskalo po burčáku a kavárenských zahrádkách (pozn. red.: Křídlo se zkoušelo v zimě). Teď si opět užíváte exkluzivní čas, kdy dozrává víno. Už jste vypil burčáku jako máte krve? A kde Vám dnes v Hradišti káva chutná nejvíce?
Burčák jsem letos nešetřil, doufám, že jsem potřebný objem krve zodpovědně doplnil na celý příští rok. Co se týče kávy, tento lahodný mok zde v mnoha kavárnách zaslouží si chválu. Já však chodím kotvit nejraději do Portálu, to se ví. Říjnové sezení na tamní pavlači, pohled do koruny stromu, dobrý jazz, skvělí číšníci - to byly mé nové letošní objevy.

Smím se zeptat, odkud čerpáte s Davidem Vávrou inspiraci a prameny k místům „šumným“?
Ze života, z cest, starých map a knih, z okamžiků, které hoří jako líh při setkání s lidmi, kteří v knihovnách a archivech naberou hřivny vzácných informací, až se tají dech. Za všechna tato setkání jsme velice vděční. A snažíme se být našim předkům aspoň trochu užiteční.

Právě chystaná inscenace Denní dům, noční dům skrývá ve svém názvu mnoho významů. Vezmeme-li ten základní – dům jako objekt určený k bydlení, zdá se mi, že pro autora Šumných měst, a tedy milovníka šumných míst a šumných domů, je to téma jako dělané. Je to tak?
V knize se mluví o domě. Denním i nočním. Domě života i smrti. My jsme při zkoušení mluvili také o pokoji. Jen ten kdo má „pokoj“ – vnější i vnitřní – projde tímto nesnadným světem a snad i rozechvěle obstojí.

Fotografie z inscenací, které Radovan Lipus v Uherském Hradišti dosud režíroval: