Naďo, prozraďte mi, jak se vlastně inženýr, tedy technicky vzdělaný a ve zcela jiném oboru působící člověk, ocitne v divadle?
Ocitne se tak, že se zrušila projekční kancelář, ve které jsme pracovala. Hledala jsem zaměstnání, byly s tím docela problémy, půl roku jsem byla doma a pak jsem jednoho dne dostala nabídku na záskok do Slováckého divadla, do programového oddělení, kterému se tehdy říkalo obchodní. Domluvili jsme se původně na pár měsících, než si něco najdu – a dnes je z toho skoro dvacet jedna let. Začala jsem tedy na tom obchodním oddělení a pak po deseti letech jsem se stala zástupkyní ředitele – manažerkou divadla. V jiných divadlech je to funkce ekonomické náměstkyně. U nás tomu říkáme manažerka divadla, protože nemám na starosti „jenom“ ekonomiku, ale také programové oddělení a produkční záležitosti. To znamená, že zodpovídám za více věcí – od každého něco.

Co všechno to obnáší?
Je to práce mezi počítačem, telefonem a „papírováním“, ale zaplať pánu bohu je to zejména práce s lidmi. Zadávání a realizace věcí od nákupu přes výrobu až po kontrolu a zajišťování všech hospodářských úkonů. Patří sem kontrola finančních toků od zřizovatele, ministerstva kultury, kraje…, ale pochopitelně je to i mnoho administrativy. Také oslovování sponzorů, plánování investic, vypracování dohod, tvůrčích spoluprací, zájezdů… Jak říkám, dělám všechno možné, až po technickou redaktorku tiskovin našeho divadla.

Ale já stejně vím, že Vaše cesta do Slováckého divadla tak úplně náhodě podřízená nebyla. Že divadlo ve Vašem životě hrálo vždycky docela významnou úlohu už od dětství. Nebo se pletu?
Moji rodiče měli odjakživa předplatné do Slováckého divadla. Sedávali v první řadě na balkóně, na sedadlech číslo pět a šest. A já někdy chodila také – střídavě s maminkou nebo s tatínkem. Dopoledne jsme chodili se školou, protože školy vždycky chodily na pohádky. A jak jsem dorůstala, tak se nám líbili herci. To bylo na gymplu, vzpomínám si třeba na Jiřího Pechu, byl tady rok v angažmá, chodíval na jaře po městě v takovém kožichu, už bylo teplo, vypadalo to bizarně a on vždycky: „Nazdar krasavice!“ a ten svůj kožich rozevřel… A herečky byly tehdy skutečné hvězdy, chodily krásně oblékané... Vlastně udávaly módní trendy v Hradišti. Vybavuji si třeba Světlanu Těšitelovou, byla jsem si zrovna kupovat boty a ona vedle mě seděla a také vybírala – a já jsem z ní byla úplně „paf“, byla krásně namalovaná, elegantně „ohozená“, upravená, uměla se chovat... Jak říkám – byly to hvězdy! Také jsem hrála na gymplu divadlo. Ve třetím ročníku přišli do školy a zeptali se, kdo by mohl hrát divadlo. Nevím, proč tam padlo moje jméno a tak jsme ještě se dvěma spolužáky hráli v inscenaci Hrátky s čertem (prem. 20. 2. 1971, pozn. red.), kterou režíroval Hugo Domes. To byl rok, kdy jsme s tím objeli celý region.

Utkvěla Vám nějaká inscenace hluboko v paměti?
Co bych řekla, že si vybavuji úplně nejvíc, byla Brechtova Matka Kuráž a její děti, kterou tehdy režíroval Miloš Hynšt (prem. 15. 1. 1972, pozn. red.), s Miladou Kuncovou v hlavní roli. Úplně ji vidím, jak táhne tu káru jako celý svůj osud - to bylo tak něco zoufalého, že do dneška na to nezapomenu.

A nedá mi to se nezeptat – co dnešní divadlo? Co z té bohaté nabídky máte nejraději?
Samozřejmě, pokaždé jdu ráda na jakékoli představení Slováckého divadla. Ale to beru úplně jinak – mám k divadlu osobní vztah, k jednotlivým lidem, ke všem inscenacím, které mohu pozorovat od samého počátku… Těžko o tom rozhodnout „co mám nejraději“. To je jako, které dítě máte raději... Ale mám to štěstí, že se dostanu i do jiných divadel a jezdím po celé republice. V Praze mám oblíbené Divadlo v Dlouhé. Je to z těch divadel, kam nejčastěji chodím… Ale divadlo, které je mému srdci nejbližší a které vůbec nejraději navštěvuji - je Divadlo Petra Bezruče v Ostravě. Tam jezdím pravidelně, jezdím i na premiéry, mám ráda jejich repertoár, herce... Za ty roky jsem si toto divadlo zamilovala. 

Zkusme v této chvíli obrátit náš rozhovor k hospodářským tématům. Řekněme: „Slovácké divadlo řečí čísel“. Když se zeptám například: jaký je rozpočet tohoto divadla, jaká je soběstačnost, zkrátka jak si divadlo vede coby ekonomický podnik?
Řečí čísel? No dobrá – pokud to někoho zajímá… Například roční náklady Slováckého divadla za rok 2011 bylo něco málo přes třicet devět milionů. Soběstačnost divadla byla 38%.

Což je v rámci naší republiky vysoko nad průměrem…
Ano, průměrně jsou u nás divadla soběstačná okolo 25-27%. Na tom čísle jsme byli kolem roku 1996, tehdy to dělalo 28%. Za těch patnáct roků jsme se dostali o těch 10% nahoru, což není vůbec málo.

Tady by se slušelo připomenout, že divadla v západní Evropě, která jsou zřizována z veřejných zdrojů, a nejsou tedy komerční, mají těch 20% maximálně.
Ano, za podmínek, že stát z rozpočtu hradí na kulturní potřeby 1% hrubého domácího produktu. U nás jsme se dostali zatím na necelých 0,4% HDP.

To vždycky připomínám při debatách, když někdy dojde na „rozhazovačnost“ a na to, že kultura by si měla víc na sebe vydělávat… Ale zpátky ke Slováckému divadlu. Co náklady?
Náklady, to je relativní číslo, ale dobrá. Před těmi patnácti lety, které mohu snadno dohledat (archiv SD byl zničen při povodni r. 1997, pozn. red.) se začínalo na 15 milionech, dnes jsme tedy na více než dvojnásobku. Všechno to strmě stoupá, však to vidíme v běžném životě. Ale jinak – třeba tržby: našla jsem rok 1992, kdy se vydělalo 786 tisíc, loni jsme už vydělali přes 12 milionů. Nebo by někoho mohlo třeba zajímat, že v roce 1992 jsme měli 84 000 diváků za rok, což odpovídá průměru za minulá léta, kromě loňského roku, kdy jsme měli přes 94 000 diváků. To byl zatím náš rekord.

A zase, abychom mohli srovnávat: téměř jsme atakovali „magickou“ hranici sto tisíc diváků. Přes ni se dostávají pouze velká a známá divadla ve velkých městech: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Hradci Králové, Českých Budějovicích…
Ano. Ostatní tak zvaná oblastní divadla jsou zhruba na polovičních hodnotách. Anebo – to je také velice zajímavé: v tom roce 1992 bylo odehráno sto pět představení „doma“, což je 44% - a 132 představení „venku“, tedy 56%. Jinými slovy: jsme v té době víc jak půlku představení hráli na zájezdech. V roce 2011 bylo 278 představení „doma“, což je 93% a jenom 22 představení na zájezdech… S tím souvisí jiné číslo: počet předplatitelských skupin. Za dvacet let jsme postupně vyrostli z devíti skupin (asi 2000 abonentů) na dvacet pět předplatitelských skupin. 8029 abonentů v letošním roce!

Myslíte, že to může ještě stoupat? Jaké jsou rezervy v našem divadle? Jsou vůbec nějaké?
Teoreticky jsou. Máme návštěvnost něco málo přes 90% (loni byla 92%), takže do těch 100% jakási rezerva je. Ale to je nereálné číslo, to nemá nikde žádné divadlo, těch sto procent je vlastně účetní položka. Musely by se změnit provozní podmínky. Na to máme málo zaměstnanců. Museli bychom rozšířit umělecký soubor – především přijmout další herce, také technické pracovníky (zvukaře, osvětlovače, stavěče kulis) a samozřejmě posílit i složku hospodářsko-administrativní, protože i tam jedeme „na doraz“.  To divadlo by se muselo posunout, zvětšit…

Ale to záleží na zřizovateli, to asi těžko ovlivníme my…
No jistě. Pak by se mohlo hrát víc představení, a třeba v obou sálech (velký sál a Malá scéna SD, pozn. red.) současně, což si dnes můžeme dovolit spíše výjimečně. Mohli bychom si také dovolit více zájezdů v regionu i mimo něj, což je zase velice zajímavé ekonomicky... Zkrátka to už bychom byli zase někde jinde. Loni jsme udělali rekord 300 představení, před tím 274, o další rok nazpět 267. Tedy, stále to jde pomalu nahoru… Ale už jen málo. Jak říkám: „jedeme“ na doraz.  Ten loňský rok to bylo na hraně pro personál, pro herce, pro techniky, pro všechny zaměstnance. My jsme docela unikum v republice, že máme jen dva zvukaře, dva osvětlovače… V jiných divadlech mají vždycky aspoň jednoho navíc. My tady pracujeme s výrazně malým počtem zaměstnanců. Momentálně za současného stavu tu vnitřní možnosti už nenajdeme, o tom jsem přesvědčena. Takže myslím, že tu „magickou“ hranici jedné stovky tisíc asi tak brzy atakovat nebudeme.

Naštěstí jako repertoárové divadlo, ač podmínkami nuceno „kalkulovat“, nemusíme být za každou cenu komerční…
Jistě. Těch funkcí, které plní naše divadlo je mnohem víc a tato hospodářská stránka věci, o níž se tu bavíme, by měla být jen záležitostí věcné analýzy, ne hlavním ukazatelem „úspěšnosti“. Neprodáváme housky na krámu. To bychom nemohli vůbec dělat takové krásné inscenace jako byly Denní dům, noční dům, nebo před tím Modré květy. Nemohla by se dělat Malá scéna, protože takový sál, i když je plný, na sebe nevydělá, to by se tam muselo hrát téměř denně. A tak dále. Jakmile nějaké představení nemá „dokup“, tedy nemůže jít mimo předplatné, další výdělek už nemůže být, to je logické. Naštěstí ale nejsme a nemusíme být komerční divadlo. I tak jsme ovšem v posledních letech v mírném přebytku – ztrátu naše divadlo negeneruje, což také není tak úplně obvyklé…

Takže je možné říci, že se Slováckému divadlu daří?
Ano to určitě. Ale abych to nezakřikla… Daří, avšak není možné usnout na vavřínech...

Děkuji za rozhovor a přeji hodně osobních i pracovních úspěchů, pevné zdraví, a co nejlepší čísla, za nimiž se neskrývá, nýbrž naopak je dobře vidět: kvalitní divadlo!