Tak jste se dočkal. Vy, Valach jako poleno, jste pracoval s dalším takovým – režisérem Martinem Františákem. Bylo to poznat, že jste stejné krve?
Martin pochází z Lidečka od Čertových skal, měli tam fojtsví a já jsem vyrůstal na statku v Ústí. Obě dědiny leží nedaleko sebe, oběma protéká pstruhový potok Senica. Já jsem jako děcko chytal pstruhy v Ústí a Františák je pytlačil o pár dědin proti proudu. Tož, ogaři z Valašska...

Vy už jste se ale na Slovácku zabydlel, že? Máte tady rodinu, mimochodem, jak se daří vaší mladší holčičce Marijánce?
Výtečně! Přisátá na maminčině prsíčku, ó to je život!

Takže jste tady doma, ale už nejste jen herec, ale také myslivec a vinař – jak to všechno zvládáte?
To jsou moje krásné koníčky. Ty jsou v životě chlapa důležité. Herectví, vinaření i myslivost mají společnou jednu věc: nutí člověka stále se učit, pořád něco objevovat, nebýt líný. Ale na prvním místě je vždy rodina.

Kde si tedy nejvíc odpočinete? V lese, ve vinohradu, nebo na jevišti? To jsou přece úplně odlišná prostředí.
Jsou to spojité nádoby. Divadlo je prostor, kde my herci musíme vydávat i přijímat kvanta energie. Prostor, který někdy dokáže herce dokonale emočně i fyzicky vyždímat. Každý z nás má pak jiný způsob, jak dobít baterky. A třeba já to svedu hodinu před rozbřeskem pochůzkou revírem. Anebo se s tatou Skálou, dědečkem mých dcer, navečer sejdeme ve sklípku a špekulujem nad vínem. To jsou pak nekonečná témata.

Vyhovuje vám víc klid a ticho lesa, nebo „šrumec“, jaký vládne třeba zrovna v divadle?
Mám rád předpremiérový „šrumec“, týden před premiérou, takzvaný generálkový týden. Období, kdy se na jevišti rodí ty nejhezčí věci, týden napětí, radostí a průjmů. Týden hádek, nervů, nedorozumění, nadávek, ale i opilých večírků.

Vraťme se k Noře – jakou postavu vám režisér Františák, ten zmiňovaný kamarád z Lidečka, svěřil?
Nils Krogstad je záporná postava, ale myslím, že jen na první pohled. Říká se, že záporáci se hrají dobře. Ale ta moje postava má i hluboko pod povrchem základy dobrého člověka. Chvilku připomíná hyenu, vychytralou lasičku, pak je politováníhodný, chvilku je v právu, chvilku ne.

Řekněte, jsou vám vážné role bližší, nebo se radši na jevišti pořádně vyřádíte, jak tomu je například v komedii 1+2=6?
Role jako John Brown nebo Stanley Gardner v komedii 1+2=6 se divákům jeví tak, že si pak po představení  řeknou: „Ti kluci se v tom teda vyřádili“ a ti kluci pak sedí vyždímaní v šatně o pár kil chudší. Z pohledu diváka to na jevišti vypadá jednoduše, ale z pohledu nás herců je za tím dřina, soustředění a načasování situací a vtipů, aby se divák smál a byla švanda. Takže udělat dobrou komedii není až taková švanda.

Na jevišti se tentokrát potkáte hlavně s Terezou Novotnou, Jitkou Joskovou a Tomášem Šulajem. Všichni se znáte dlouho a dobře. Je to při práci výhoda?
Ale je tam i Irenka Vacková a Pavel Hromádka. Všechno jsou to herci, co mají oči i vzadu. Na jevišti o sobě víme. Není třeba příliš slov mezi námi. Hrajeme tak nějak prostě s úctou ke svým kolegům.

Myslíte si, že Nora může oslovit i dnešní publikum? Vždyť se hraje už skoro 150 let.
Musí!

Co by vás osobně přesvědčilo, abyste se na Noru přišel do divadla podívat?
Neznal jsem Noru před zkoušením. Věděl jsem, že je to dobrá hra. Dnes po premiéře musím říct, že Ibsen napsal naprosto geniální hru. Jeden z nejlepších textů, s jakým jsem se vůbec za ta léta u divadla setkal.

Na co se v nejbližší době nejvíc těšíte?
Jsem milovník zimy, ale už je dlouhá! Takže na jaro.