Terezo, dnes hrajeme poslední Noru v této divadelní sezóně. Pár repríz už od premiéry máme za sebou. Co tě na tvé postavě (Noře) baví nejvíc?
Ty jo, já vůbec nevím... Já nevím, co mě na sobě baví nejvíc, natož na Noře. Ne, vážně. Můžu z této otázky vybruslit (a to se k Noře hodí) tím, že budu mluvit o Noře jako o představení a ne o postavě? Mám ráda celý ten den, kdy se Nora hraje. To těšení se, tu mírnou nervozitu, to čekání, jestli to dnes hrajeme na dobrých strunách, které rozezní celé divadlo... Tak to mě fakt baví! 

Co na Noře (postavě) naopak nesnášíš?
Velkou piruetou se dostanu od Nory postavy k Noře inscenaci. No, tak to vím úplně přesně. Je to okamžik, ve kterém si uvědomím, že nedošlo k divadelnímu zázraku...kdy to prostě ten den nevyjde úplně tak, jak bych si představovala. To pak hodně přemýšlím nad pomíjivostí okamžiku a slibuji si, že "příště" budu raději malovat. Nebo vázat kytice... "Líbí se vám, paní, kytice, kterou jsem vám uvázala? Ne? Já vám ji převážu...Chcete tam víc růží? Méně zeleného?" Prostě rovnou se domluvíme, ovlivním svůj výtvor teď a tady s okamžitou zpětnou vazbou. No nejsem si jistá, jestli jsem úplně srozumitelná. Ale je to to, co mě trápí, co jistým způsobem nesnáším a na Noře obzvlášť. Jdu do toho po hlavě, jako vždy, se stejným cílem a přesto je to jednou dobré a jednou horší. Nebo dobré, dobré, výborné, horší. Spojení, či minutí, energií nás na jevišti a diváků v hledišti vykouzlí ještě něco, co není úplně v mé moci. Tohle všechno jsou mé subjektivní pocity, které se naštěstí neslučují s reakcemi diváků.

Co máte společné a v čem jste radikálně jiné?
No...jeden z Nořiných argumentů je mi bolavě blízký tak, že jsem snad teprve nedávno byla schopna ho ze sebe vypravit bez vyhrknutí slz, jen se mi to tady a teď nechce úplně pitvat. A zásadně se lišíme v tom, že já jsem se do takové lži (ještě) nikdy nezamotala. Nikdy však neříkej nikdy.

Co bys Noře poradila do života?
Norinko, lhát se nemá!

Poradila ona něco tobě?
Potvrdila mi, že se vyplatí nelhat a promluvit si, věci si vyříkat hned. Nevařit v sobě jak v papiňáku staré boly a křivdy. 

Hraješ teď krásné role – kromě Nory nejčerstvěji Lindu Swanovou v nové komedii Nájemníci, ale také Varju ve Višňovém sadu, redaktorku Terezu v hudební revue Kdyby tisíc klarinetů, Mary Brownovou v komedii 1+2=6 (Jeden a dvě je šest) a čeká tě i Georgie Bukatinská v muzikálu Donaha! Užíváš si to?
Po příchodu z mateřské "dovolené" na mě čekala ještě jedna role, sice už není na repertoáru, ale nedá mi se o ní nezmínit. Byla to Mercedes v inscenaci Konkurz podle Grönholma, kterou jsem přezkoušela po Pavlínce Hejcmanové (Pavli, ještě jednou díky). A nesmím zapomenout na Matyldu (to by mi dcera vážně neodpustila) z pohádky Jak neuvařit hlavu naměkko. Moc si toho všeho vážím a děkuji za takové herecké možnosti. Jsem si vědoma toho, že takhle plodné divadelní období není samozřejmostí. A že nejen trnky rodí napřesrok.

Kam či na co se těšíš o prázdninách?
Těším se na úrodu své skromné zahrádky, na výskající dceru a její bratránky v bazénu, na "špekáčkové" teplé večery, volejbalové turnaje za domem, cyklistické výlety s rodinou, na "Zumba víkend" v Krkonoších, na dovolenou ve Švýcarsku, svatbu kolegy Vaculíka, týden s kamarády ve Stříbrnicích...