Božku, dlouho jsme se neviděli, jak se máš a co podnikáš?
Nepodnikám! Nepatřím k té elitní podnikající vrstvě, ale spíš jako důchodce na ten opačný konec, za námi pak už jsou jen opuštění psi a jiní podobní…

A tak – čím se bavíš?
Je to divný, ale někdy má člověk i v mém věku pocit, že by měl ten den být o něco delší… Po takových těch nezbytných záležitostech a úkonech, které člověk v mém věku musí zastat a které trvají déle než dříve, jako své fyzické zprovoznění a opečování za pomoci mnohdy i lékařských odborníků a po zajištění nezbytností kolem domácnosti, se točím tady kolem toho baráku. Starám se o něj jako by byl můj, dokonce jsem tu předláždil chodník! Sousedi z okolních domů chodili kolem a divili se „Pane Tomíček, do čeho se to pouštíte? To nedopadne dobře…“ A měli pravdu. Začali se mi totiž množit nabídky na podobné práce v okolí – opravu městských chodníků… Člověk si musí dávat pozor na takovou přílišnou aktivitu!
Já se totiž starám o věci, po kterých je mi prd. Tady kousek na rohu ulice je v chodníku vyloženě díra. Nemůžu prostě snést, když stavební firma udělá práci a nechá po sobě takový nedodělek. Žije tady hodně starých lidí, například jeden špatně vidoucí nebo snad dokonce slepý pár, protože chodí s holí a s vodícím psem. O té díře už naštěstí vědí, ale nemusí to vědět každý a po tmě není tak těžké do ní vlítnout… Takže honím dělníky, když se tady ukážou, ale jedni říkají „my děláme jenom silnice, chodníky  nejsou naše záležitost“, jiní zase, že svoji práci na chodníku dodělali. Úředník, co to má na starosti na Městském úřadě, hlásí „nemějte péči, všecko mám pod kontrolou, vím o tom, všechno se srovná“. A už se to takhle srovnává tři měsíce! (Pozn. red.: Božkova neodbytnost přinesla ovoce - díra v chodníku byla právě v těchto dnech po třech měsících opravená…) Včera jsem například ostříhal trávu. Vzhledem k tomu, že je jí tu poměrně dost a já mám jen tu sekačku, co je na takové to sekání kolem nájezdu aut do garáže, to tady lidi v okolí takhle mají, i tu sekačku podobnou elektrickou malou mají, tak já ji mám taky, až na to, že s ní sekám asi tisíc čtverečních metrů. Hrbatého nerovného trávníku. Takže tak. Prostě dělám, kde je co potřeba.

Zahrádkář nejsi?
Jsem a velkej! Jenže jsem o zahrádku přišel, protože jsem ji měl pronajatou a majitel ji prodal. Ale ta mě nesmírně těšila! Prováděl jsem na ní nejrůznější experimenty – například okurky nastojato na sítích. Síť spletená ze silonového vlasce. Na záhonku 4m x 80cm jsem toho vypěstoval tolik, že žena zavařila dvaačtyřicet sklínek nakládaček… Melouny jsem pěstoval, dýně… Teď jsem si zryl pásek půdy u plotu – jeden manželce na kytky a druhý na moje experimenty. A zase se tu zastavujou lidi a podivujou se „to jako vám opravdu poroste?“… Pěstuju třeba rajčata hlavou dolů! Udělal jsem bidlo a do pětilitrových plastových pikslí od sirupů jsem zasadil rajčata. Až se chytly a zakořenily, tak jsem vyřízl dno, dal jsem tam takhle šprajcem klacíky, pověsil rostlinou dolů a ono to roste.

Kořen má nahoře…
Kořen má vevnitř v tý báni, skrz to vyříznuté dno to seshora zalívám a ono si to roste. Taky tam mám pět sazeniček jahod, o kterých firma tvrdí, že vyrostou do výše metr sedmdesát. Má to růst. Neroste to.

Zahrádku jsme probrali, chodníky taky. Ale pojďme se trochu vrátit k divadlu… Ty už máš teď odstup. Když nás tak občas přijdeš navštívit, jak to vnímáš, celé to divadelní hemžení?
Kromě tebe a ještě pár lidí už polovinu lidí neznám. Navíc na jevišti vypadá každý jinak. A ty holky se neuvěřitelně dovedou zkrásnit… Může se tedy stát a za to se omlouvám, že potkám nějakou dámu z divadla na ulici a nevím, kdo to je. Zkrátka – nejsem už v divadle doma! Ale jinak – když slyším hlášení inspicienta, ještě pořád mi naskakuje představa, že volá mě a říkám si „teď mě volá, to si ještě v klidu stačím oblíct sako, obout si ty boty, co mě tlačej, a to mi akorát tak vyjde, abych došel na jeviště“.

Takže ti ještě pořád nepřipadáme divní..?
Nepřipadáte! Pochop, když něco děláš pětačtyřicet let… S nadsázkou sice říkám lidem, které znám „panebože, dospělej člověk a takovýho kašpara ze sebe dělá! Na hlavu si dá tykev a myslí si, že je bůhvíco!“ Ale to jsou jen přátelská popíchnutí, vždyť jsem to dělal taky tak…

(Fotografie z některých Božkových rolí ve Slováckém divadle si můžete prohlédnout ZDE...)

Myslím, že se ti podařilo si občas něco zahrát ve filmu…
Ale velice málo! To víš, sejde z očí, sejde z mysli! Sejdeš z jeviště, sejdeš z mysli… S potěšením kouknu na televizi, protože mám teď konečně čas, to jsem celý život neměl, znáš to, jsi každý večer v divadle, takže nevíš, co se kde děje, jaký seriál kde běží. Tak já teď z vlastenectví sleduju české seriály a tím pádem zjišťuju, že spoustu kolegů ze Slováckého divadla v těch seriálech hraje, i velké role! Třeba Pepa Kubáník – poměrně veliká role v seriálu Gympl. Ale i mnozí další se někde mihnuli. Co se týká mě, dost často jsem spolupracoval se Zlínskou filmovou školou. Ale to není kšeft, to je pro mě prodělečný podnik, protože když jsem viděl, že ty děcka mají hlad, tak jsem jim na něco přispěl. Ale kupodivu, dost i renomovaných kolegů s nimi pracuje. Pokud vím, nikdo nikdy neodmítl. S paní Matalovou jsem točil, se Zuzanou Slavíkovou… Je pravda, že díky těmto příležitostem jsem na stará kolena získal víc zkušeností před kamerou. Protože dřív se mi to příliš často nepoštěstilo, vždy jen příležitostné a krátké sekvence. Kdežto se Zlínskou filmovou školou šlo v podstatě o role.

Čím myslíš, že sis vysloužil od režisérky Oxany Smilkové přízvisko „čechovovský herec“?
Rád bych byl čechovoský herec. Ale představuju si to tak jaksi v té ruské prapodstatě. Jenže Oxana je všechno, jenom ne tohleto. Byl jsem rád, když jsem byl obsazený do Racka. Ale Racek na trampolíně?! Starej chlap na trampolíně?! Ano, on se zblbne do mladé holky, to je mi všechno jasné, ale nevím, proč skáčou na trampolíně?! A kvůli takové ptákovině jsem nakonec skončil s nohou v sádře!

No jo, ale ona se o tobě vyjádřila jako o čechovovském herci…
My jsme spolu měli dost rozdílných a konfliktních sporů, ale musím říct, že i když jsme se sice pohádali, tak ale všechno dobrý. Ano, ona se o mně vyjádřila jako o čechovovském herci, vím o tom, protože mi to jistý kolega prozradil, nebudu ho jmenovat, je to Kubáník… Dokonce údajně o mě projevila zájem i teď, když připravovala Višňový sad. „A co Bóžíček, néní? Néní?“ A tak se sháněl do role Firse někdo jiný. Když jsem viděl mladého posluchače z JAMU zlíčeného „na staro“, tak mně ho bylo líto!

Ty pohybové kreace, které on tam má, si troufnu říct, že bys teda nedal…
No a právě to je to, co bych už nechtěl.

Ona by tě do nich ale asi nenutila…
Ale ona je schopná nutit do všeho, prosímtěpěkně!! Dyť to byly horory, dyť to byly horory!!! (po chvíli zklidnění) Čechovovský herec ano, to by mně vyhovovalo, ale nevyhovovaly by mně ty kreace, ta její netradiční představení, která jsou někdy zajímavá, někdy méně. Pro mě spíš méně.

Ty ses kdysi vyjádřil, že ses vrátil do kraje, kam patříš…
Ano, přes prarodiče. Babička pocházela z rodiny Slámů z Modré, tam se narodila. Dědeček se narodil v Mařaticích. No a jak už to tehdy bývalo, seznámili se ve Vídni.

Na studiích?
Ale kdepak na studiích, dědek byl lakýrník a babka dělala kuchařku někde v nějaké lepší rodině. Do Vídně šli za prací, to chodili tenkrát všichni. To je známo, že každej druhej Vídeňák byl tehdy Čech.

Ale ty pocházíš z Kopřivnice…
No to je… Já jsem vůbec vždycky něčím zvláštně třísknutej. Narodil jsem se úředně v Kopřivnici, protože náš dům bylo poslední popisné číslo na katastrální mapě patřící do katastru Kopřivnice. Kolem dokola byl ale tento „ašský výběžek“ obehnaný historickým městečkem Štramberk, jemuž se říká Moravský Betlém. Čili já se považuju víceméně za Štramberáka, protože všichni mí kamarádi byli odtud, chodil jsem do štramberské školy, do kopřivnické bych šel půl dne tam a půl dne zpátky, tenkrát autobusy moc nebyly… A jestlis ještě ve Štramberku nebyl, tak ti doporučuju nacpi rodinu do auta, za hodinu seš tam, to je skutečně pohádkové městečko. Pohádkové! Vévodí mu takzvaná Štramberská trúba, což je hradní věž, kulatá, obrovsky vysoká, s rozhlednou nahoře a ochozem, za krásného počasí jsou z ní vidět Alpy… Kouzlo města je v tom, že tam nenajdeš kousek rovné silnice, všechno je postaveno na skále. A právě tam se nachází jeskyně Šipka, která byla dříve i součástí učiva, protože právě tam byla nalezena půlka lebky neandrtálského člověka, jediná u nás.

Božku, co tě těší a co tě štve?
Těší mě, když mám den, ve kterém mě nic nebolí. To mám dobrou náladu a jsem vtipný, někdy až moc, jak říká žena. To mě buď nic nebolí nebo je mi tak blbě, že začínám mít humor šibeniční. Jak říkali kluci v divadle, kteří mě znali, „ty seš dneska vtipnej, tobě je blbě, viď?“

Takže to je to, co tě zároveň štve..?
Jo, štve mě den, kdy mi je blbě. A když je všechno ok, tak mě to těší... (rozzářený úsměv) To mám plány, jé! My jsme se se ženou vždycky těšili na konec prázdnin, na první týden v září, kdy jsme vyráželi na čtyři pět dní do světa. Protože to už skoro nikde nejsou takoví ti malí človíčci a jejich rodiny, není problém sehnat bydlení, penziony najednou prázdné, počasí vždycky na začátku září stabilní – ráno už trochu chladněji, ale přes den pětadvacet stupňů, to jsou krásné výlety! A kolik už jsme jich uskutečnili! Životní zážitek – solné doly u Krakova! Sto šedesát metrů pod zemí je obrovský chrám, kostel ve skutečné velikosti s oltářem, varhanami a to všechno je ze soli! Jediné co z ní není, jsou lavice a dráty v lustrech, i ty lustry jsou ze soli. Pořádají se tam koncerty, akustika skvělá, ze soli je i asi třímetrová socha Jana Pavla druhého, protože tam odsud pocházel… Velička u Krakova, dvacet kilometrů od Krakova…

Letos se někam chystáte taky?
Což o to, my budeme nucení se chystat! To budou jednodenní výlety. Bude u nás totiž vnučka, takže máme o prvních čtrnáct dní prázdnin postaráno, ne-li o měsíc, to ještě není jasné. Takže teď přemýšlím, kam se všude podíváme.

Co by sis ke svým narozeninám nejvíc přál?
Svatý klid a pokoj! A to se taky chystám oznámit veškerému příbuzenstvu, které se tu sesype, že zkrátka jsou to poslední narozeniny, které slavím a konec! Já se sice o to nestarám, to žena furt něco vaří, peče, kuchtí, telefonuje, takže předpokládám, že to bude asi tak jako když jsem měl šedesát, to se postupně tři dny sjíždělo příbuzenstvo. No ale normálně bych si přál, aby mě aspoň tejden v kuse nic nebolelo. To je přání, které vím, že mi nikdo nikdy nesplní. Obyčejný přízemní přání mít aspoň tejden tělo v takovém stavu, abych mohl ještě vylézt po schodech na nějaký hrad jako před ještě třeba pěti lety, kdy jsem vyšplhal až na ten oravský. A to je hrad!

Božku, přeju ti k tvým kulatinám všechno nejlepší. Aby tě neduhy nesužovaly příliš a když už, abys neztrácel svůj smysl pro humor. Pěkné léto tobě i manželce!