Co je to za kouzlo, které láká do hlediště stále nové a nové diváky na Lucernu?

Vladimír Doskočil, vodník Ivan: Tím kouzlem je pohádkový příběh o dobru a zlu, o lásce a nenávisti, o povýšenosti a skromnosti. A jak to v pohádce bývá, vítězí dobro, láska, skromnost, čest a pravda. A v Lucerně, na rozdíl od reálného světa, tomu tak je.

Anna Pospíchalová, Kněžna: Všichni jsme přece milovali pohádky, které nám vyprávěly maminky, babičky, paní na hlídání a Lucerna je pohádkou, při které si dospělí mohou vybavit své dětství. Ten, kdo si pohádku vybavovat nechce, se může zaměřit na pojmy jako vlastenectví, věrnost, hrdost, oddanost, pravdomluvnost. Zkrátka cokoliv pozitivního a obdivuhodného, co v žádném případě nenajdete v naší politice. Je to škoda pro nás pro všechny. Tak aspoň na jevišti Slováckého divadla to divákům nabídneme a snad jim to duši pohladí!

Andrea Nakládalová, Hanička: Čas většinou ukáže kvalitu. Kdyby to tak nebylo, po Lucerně by ve 21. století neštěkl ani pes. Vypadá to ale, že se k ní režiséři i diváci stále rádi vracejí.

Jiří Hejcman, Mlynář: Lucerna je klasika, česká klasika. A ke klasice (v jakékoli podobě) se snad všichni rádi vracíme a v dnešní přemodernizované době, neustále rychleji spěchající nevím kam, je i čím dál víc vyhledávaná.


Vzpomínáte si, kdy jste viděli Lucernu na jevišti poprvé? Jak na vás zapůsobila?

Vladimír Doskočil, vodník Ivan: Viděl jsem ji na prknech Slováckého divadla, kde Eva Matalová hrála Haničku a dnes hraje milou Babičku.

Anna Pospíchalová, Kněžna: Bohužel si to vůbec nepamatuji, ale jsem si jista, že jsem ji viděla. Je to smutné, jak mám krátkou paměť! Velmi pravděpodobné je, že se to odehrálo v Mahenově činohře v Brně, kde jsem vyrůstala a popravdě tehdy se značným odporem byla rodiči voděna od útlého dětství na veškeré umělecké počiny, včetně mnohahodinových oper. Tehdy hotové utrpení, dnes operu miluji z hloubi srdce! Děkuji, rodičové!

Andrea Nakládalová, Hanička: Poprvé jsem představení  Lucerny viděla v  Mahenově divadle.  Byla zrežírovaná velice klasicky, tak, jak mnozí diváci Národního divadla očekávají. Tehdy jsem ještě netušila, že v té samé hře budu za pár let, v době studií, pobíhat jako bludička. Bylo to jedno z prvních seznámení se s opravdovým divadlem.

Jiří Hejcman, Mlynář: Viděl a zároveň jsem si v ní i zahrál před mnoha a mnoha lety, když jsem tuto možnost dostal jako student konzervatoře v brněnském Mahenově divadle. Má role Hejkala ale byla beze slov..Ne, vlastně tam jedno bylo: Hú!


Jste zastánci staré dobré klasiky, nebo byste rádi viděli Lucernu v moderním kabátě?

Vladimír Doskočil, vodník Ivan: Všechno má své meze a vývoj je vývoj. Proto, hlavně se držet pana Jiráska, a když by pan režisér chtěl vytvářet nějakou super modernu, tak ať si napíše sám svou Lucernu a nechá pana Jiráska na pokoji. Tak.

Anna Pospíchalová, Kněžna: Klasika. Těším se na nádherné kostýmy, malované kulisy a Jiráskovu češtinu!

Andrea Nakládalová, Hanička: Rozhodně nejsem zastánce dělat věci jen novým způsobem, za každou cenu šokovat a ukázat „něco, co tu ještě nebylo“. Některým hrám sluší klasika, ale zároveň si dokážu Lucernu představit jako supernadčasovou  inscenaci, kde se jedná o boj moci proti přirozenému způsobu života a přírodě.

Jiří Hejcman, Mlynář: Má býti klasika klasikou? Nebráním se opodstatněnému, zdůvodněnému, novému přístupu k jakékoli látce, ale Lucernu bych z toho opravdu vynechal.