Lucerna ve stínu vedut

V posledním roce minulého století se v Divadelních novinách polemizovalo o smysl a odkaz nejhranějšího českého dramatu - Jiráskovy Lucerny. Byla to diskuse obkročmo. Zatímco Křížovou premisou bylo tehdy osm kvalitativně velice rozdílných inscenací - od nápaditých interpretací V. Morávka v Národním divadle, G. Skály v Pardubicích nebo V. Pešky v brněnské Radosti až po agenturní pokleslou parodii J. Dvořáka, Petr Pavlovský hájil názory Alexandra Sticha, a oba jen nikým nezpochybňované místo Lucerny v české literatuře. S malým zpožděním, a jako výmluvné dopovězení toho dávného sporu, přišla mistrova pohádka v polistopadových realizacích jednoznačně nejlepší. A nebojím se dodat - nejkrásnější: ve Slováckém divadle.
Kdo by zpochybňoval hru, která je spolu s Kvapilovou a Dvořákovou Rusalkou nejlepším zástupcem symbolismu a impresionismu na českém jevišti, vystavuje se podezření z nedovzdělanosti. Ještě po druhé světové válce hrál Lucernu každý venkovský ochotnický spolek. A že jich bylo! Liborům usnadňovala cestu za jejich Haničkami nebo Mladými kněžnami, ostatní hra dojímala i povzbuzovala.
V Uherském Hradišti měl režisér Igor Stránský s dramaturgyní Ivou Šulajovou mimořádně šťastnou ruku při výběru spolupracovníků. Vévodí jim Eva Jiřikovská, jedna z nejpřemýšlivějších českých scénografek. Hraje se v kulisách inspirovaných možná zámeckým barokním divadlem v Českém Krumlově, s obrázky bukolických ale i bitevních výjevů, romanticky klasicistních krajinných scenérií italského Francouze Clauda Lorreina, následníka Vláma Brueghela a předchůdce vedut hradů, zámků a městeček jako vystřižených z dílny moravského Rakušana Františka Richtera na horizontu scény. “Uchvátila mě jemnost a svit barokního měsíce, a pak už jsem jenom dělala výřezy, zvětšovala, umazávala, klonovala, natahovala, protahovala...“, řekla mi scénografka, když jsem se jí ptal, kde tu krásu našla. Nádherně s tím korespondují její stejně nápadité, do detailů precízní kostýmy s ornamentálním zdobením - trochu z Podorlicka a hodně ze Slovácka. Neviděl jsem už dlouho na české scéně nic tak dokonalého.
A muzika! Nenápadná, nevtíravá, s písničkami "od nás". Dokonce i na Lásku, bože, lásku místo zbylo, a komu jinému by mohla náležet než schovance Haničce. Z hlubin paměti se s tou melodií na hladinu prodrala má první Lucerna v brněnském Státním divadle někdy v polovině 50. let. V Hradišti notami střídmě hýřil Hradišťan Jiří Pavlica. Škarohlídům jeho kumštu navzdory.
Inscenace jímavá, křehká, čistá. Režisér se rozhodl nechat působit především mistrovo slovo. Žádná pieta ale. Škrtl mu rovnou zbytečnou postavu sluhy Žána. Zato však na rozdíl od jiných ponechal postavu Babičky. Je důležitá v onom někdy malodušném trhání vazeb na paměť národa, pohrdání morální autoritou, kontinuitou, identitou. Nikdy jinde Lucernu tak dobře nezahráli! Ostatní prominou, ale nad ostatní ční mladý vodník Michal Josefa Kubáníka. Pitomec je to k pohledání, ale i cynik by se nad ním ustrnul. Ne, Jiráskova nejlepší hra není mrtvá. Rozzářila se znovu - a s nemenším apelem: Mějme svou historii, neohýbejme hřbety a polepšeme se. Měli by Hradišťští přijet do Prahy a zahrát ji v parlamentu euroskeptikům.