Básnířka, dramatička, dramaturgyně, žurnalistka, herečka a pedagožka Blanka Fišerová se narodila v Třebíči. Studovala českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě, Teorii a dějiny dramatických umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a Mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně. S Opavou ji na delší čas spojilo Slezské divadlo, kde byla nejprve dramaturgyní (ale i herečkou), posléze uměleckou šéfkou činohry, a dále univerzitní obor Kulturní dramaturgie, který spoluzaložila na opavské Slezské univerzitě a v rámci něhož pedagogicky působila. Jako autorka se věnuje poezii (v roce 2010 vydala básnickou sbírku V bílém), prozaické povídce i dramatu. Její práce získaly mnoho ocenění v literárních soutěžích: básně např. v soutěži Hořovice Václava Hraběte, dramata byla opakovaně nominována na Cenu Alfréda Radoka (Zatím si nejsem jistá názvem - 2007, Už umři, mami - 2012). Zfilmována byla její hra napsaná podle skutečné události Na život/smrt (2011). Kromě původní tvorby se věnuje také adaptacím světových próz (její adaptace Dostojevského Idiota měla premiéru v Moravském divadle Olomouc v roce 2009) a překladům her A. P. Čechova (její překlad Višňového sadu ve spolupráci a režii Oxany Smilkové jsme uvedli v roce 2012). Kromě původní tvorby a divadelní dramaturgie (dramaturgicky uvedla více než 40 inscenací v českých a moravských divadlech) působí B. Fišerová v současné době jako televizní dramaturgyně. Ukázky z jejích děl a další informace naleznete na www.poetriblanca.cz.

Kromě textu hry dodatečně dopsala autorka do naší inscenace i texty písní (hudbu k nim složil Josef Fojta). Iva Šulajová se Blanky Fišerové zeptala:

Jak vnímáte současnou kulturní situaci u nás, dva roky od napsání vaší hry?
Situace se podle mého názoru ještě více vyhrotila, jakmile se začíná šetřit a škrtat, tak je první na řadě kultura, v těsném závěsu například školství. Naši političtí představitelé a nejen oni, mnohdy i někteří ředitelé kulturních institucí (kteří často nemají ke kultuře vztah a jsou spíše ekonomy), mají představu, že umělci budou tvořit za jakýchkoliv podmínek, že je to jejich poslání a že ta touha po tvorbě a její prezentaci potlačí nároky na patřičné ohodnocení. Mám pocit, že tento způsob myšlení se velmi rychle šíří a že i řada lidí už očekává, že umění bude k dispozici zdarma. Nejsou ochotni za výjimečné zážitky zaplatit, protože je to v nich pěstováno. Nemyslím si, že umělcem by mohl být každý, byť je tento přístup také často praktikován. Když jsem hru psala, myslela jsem si, že některé věci a absurdity zůstanou jen v mé fantazii, ale bohužel se nyní dějí. Doufám, že si diváci zachovají soudnost a zdravý rozum a že budou ochotni podpořit taková díla, která mají hodnotu, že když už nenacházíme ty správné vzory v našich současných představitelích, že je najdeme v naší dávnější historii a nenecháme zničit naši originální kulturu.

Průběžně vznikající písňové texty k inscenaci reagují na naši současnost krajně aktuálně. Co bezprostředně provázelo jejich vznik?
Když jste mne společně s panem ředitelem oslovili s nápadem zapojit do inscenace také aktuální „protestsongy“, byla jsem nadšená, protože jsem viděla možnost, jak tragikomický děj Pohřbívání konfrontovat s pohledem mladé generace, zčásti jej více vyhrotit a také například zjemnit. Sama si život bez hudby neumím představit, proto je to pro mne možnost, jak rozšířit hru o další motivy. Čas od času jsem písňový text napsala, ale nikdy pro vlastní hru a nikdy v takovém rozsahu. Sama píši poezii, v níž cítím potřebu se vyjadřovat i k aktuální společenské situaci, takže tato písňová forma mi doslova spadla z nebe.

Prostředí divadla znáte velmi důvěrně z „druhé strany“. Jak se těšíte na večer, kdy zasednete naopak jako autorka prvně uvedené původní hry do hlediště?
Nemůžu se dočkat, těším se na reakce diváků. Bude to poprvé, kdy mou hru uvede oficiální divadelní scéna. A velmi děkuji Slováckému divadlu za odvahu. Když jsem v průběhu první čtené zkoušky viděla, že herce můj text zaujal, když jsem vnímala nadšení všech tvůrců, pak věřím, že naše tragikomedie bude správně pochopena. Nejde o to bezhlavě kritizovat, ale najít vhodnou formu pro otevřený dialog.