Čím si vás Blanka Fišerová a její hra získaly?
V době, kdy se připravovalo nastudování Višňového sadu A. P. Čechova se mi zdálo, že překlad L. Suchařípy je nepřekonatelný. Považoval jsem za riskantní, když režisérka O. Smilková přesvědčila naši dramaturgyni I. Šulajovou, že má nový překlad od doposud pro mne neznámé Blanky Fišerové. Po premiéře Višňového sadu jsem však byl velice rád, že jsem se mýlil, protože jazyk překladatelky mi mluvil z duše. A dal jsem to překladatelce při gratulaci po premiéře najevo. Jako poděkování, že dostala v našem divadle příležitost, věnovala mi Blanka Fišerová malou útlou bílou knížečku jejích veršů.

Zaujaly vás?
Ano. Když jsem si je po čase přečetl – jsou to krásné verše –, ihned jsem jí napsal, jak jsem jejími verši nadšen a věřím, že možná někdy v budoucnu se potkáme při spolupráci v našem divadle.

Jak k tomu tedy nakonec došlo?
Letošní jaro v našem veřejném životě bylo pro mne doslova vyvrcholením zklamání nad tím, o co jsme se od „sametové revoluce“ snažili. A v tomto marasmu jsem dostal při přípravě nového dramaturgického plánu od dramaturgyně I. Šulajové text nové hry, jejíž autorkou byla Blanka Fišerová. To jsem ještě netušil, že autorka krásných veršů umí také práskat bičem. Po prvním přečtení jsem však byl okamžitě rozhodnut, že Pohřbívání musím režírovat, protože souznění s dobou a nutnost znovu zazvonit klíči je v této hře akutní. Panují jisté obavy, že hra bude provokovat a kritizovat našeho zřizovatele. To jsou obavy plané. Pohřbívání bude útočit proti morálnímu úpadku naší společnosti. Ať probudí lidi z lhostejnosti, ať si všichni uvědomí, jak jsme nechali náš samet sežrat od molů…volů!!