Od knihomilství nebývá daleko ke knihovnictví, které prošlo - jakoby nenápadně - Vaším životem. Co Vám na této profesi původně vyhovovalo a proč jste ji nakonec opustil pro výstřední svět literatury a divadla?

To se událo víceméně náhodou, chtělo to moje děvče, snad už žena. Založili jsme společně s Petrem Osolsobě v Brně Ochotnický kroužek, protože byl sepsaný scénář podle Kafkovy Ameriky a nikdo se neměl k tomu, aby se do toho pustil. Tak jsme šli s mou dívkoženou za Petrem, vzali mu scénář, a já jsem byl přinucen to zrežírovat. Nabrali jsme k tomu různé lidi, různé intelektuály, muzikanty a povaleče; byla premiéra a náš spolek začal existovat.

Kromě režie, se kterou býváte v posledním dvacetiletí nejvíce spojován, jste se intenzívně věnoval i vlastní prozaické i poetické tvorbě. Čím to, že básník, tvořící v klidu a izolaci, nakonec vstoupí do prostředí intimity zbaveného a stane se „básníkem jevišť"?

„Básníkem jevišť" je velmi přehnané, je to skoro nemístné. A básník píšící jsem nebyl, byly to jenom takové chvilky, kdy jsem něco zapsal. Potom se to vydalo a to je všecko. Psal jsem ještě kdysi hry, ty jsem psal rychle. K tomu mne vedla nutnost (nebylo co hrát) a něco, jak už to bývá, nevysvětlitelného. To nevysvětlitelné bylo jako opičí dráha.

V průběhu let jste inscenoval např. Babičku, Její pastorkyňu, Markétu Lazarovou, Maryšu, Naše furianty, Radúze a Mahulenu, Rok na vsi aj. česká klasická díla. Jaké máte vzpomínky na dobu, kdy jste se musel jako školák či student prokousávat povinnou četbou a psaním čtenářských deníků? Zohlednil jste nějak případné nadšení či traumata z „povinného čtení" ve svých inscenacích?

Já jsem měl tak dobré češtináře! Nepamatuji si na žádnou tzv. povinnou četbu, pouze na to, že jsem přečetl vždy něco, co mne uchvátilo, a pak o tom říkal před tabulí. Na gymnáziu, u prof. Galáska, jsme povinnou literaturu inscenovali v hodinách češtiny. Jednou měli všichni žáci udice, zpívali „Pomalu plyne proud", na lavicích byly papírové ryby a vědělo se, že se učí o Kainarovi. Nebo jsme zinscenovali Botostroj, kde jsem hrál dělníka, jenž jde dopoledne po Zlíně, potká ho Baťa a vyhodí ho z práce. Já jsem si sedl do lavice, Baťovi to nestačilo a musel jsem jít za dveře. Takže takhle nějak vypadají moje inscenace. Jsou to jenom poněkud sofistikovanější hry ze školních lavic. 

Mácha je typickým příkladem básníka, jehož tvorbu znají „všichni" už ze školy, ale mnohdy ji „nikdo" nečetl. Vy se nyní potýkáte s novelou, která je ve srovnání s legendární lyrickoepickou básní Máj, skoro neznámá. Jaká úskalí s sebou tento text nese a jak je zdoláváte?

Novela má poněkud složitý děj, je to takříkajíc zauzlená novela, v níž se vše postupně rozpřádá a odhalí až na konci. Takže se neví, bude-li to vůbec srozumitelné. A neví se ani, jestli to bude těžkomyslné nebo lehkomyslné. Skoro všichni tam zemřou, jsou popravy, krvavá ústa, šílená žena. A dvě smutná „rozplašená" etnika.

Patříte k nemnoha žijícím režisérům, kteří rozumí textu a dokáží ho pietně, zároveň však originálně, vyložit. V čem ovlivnila mj. i znalost literatury Vaše divadelní vyjadřování?

Literatura mě vždy velmi překážela. Kupříkladu neumím v textu škrtat, neboť jsem z četby zvyklý mít radost z maličkostí a věcí nenápadných či ukrytých. Toho se nechci vzdávat ani na jevišti, takže se mě všecko většinou velmi ztěžuje. Vše je problematické a častokrát z těchto pastí vůbec neuniknu. Diváci tím pak trpí, i nezkušení nebo hodně zkušení herci tím trpí.

Ananas, Buldočina, Matka, Park, Pokojíček aj. tak znějí názvy Vašich velmi úspěšných groteskně laděných her. Chtěl byste napsat ještě nějakou, nebo jste se od vlastní dramatické tvorby už definitivně vzdálil?

Tomu, kdo již nepíše, se na takovou otázku těžko odpovídá. Je to velmi trapné, kdybych řekl: „Ano, ještě bych rád něco napsal." I tato prostá věta zní podezřele, vždyť to slyšíte. Mohu být rád, že Pokojíček a Betlém se celkem pravidelně pořád někde hrají.

Má současný svět pochopení či cit pro básníky? Zajímá ještě člověka vášeň a tajemství? Existují podle Vás ještě básníci a koho za něj považujete?

Ano, ano, ano! Ano znamená, že skuteční lidé jsou živi jen vášní a smyslem pro tajemství. Básník je Rilke a největší sbírkou jsou Sonety Orfeovi. Před týdnem na setkání evropských básníků jsem poznal z básně, očí a pohybů litevské básnířky Neringy Abrutyte, že nejkrásnější ženy jsou básnířky. Ženy s dlouhými neprudkými úsměvy nám nepřímo naznačují, jak spasit svět.

Za tklivý rozhovor děkuje

Hana Hložková