Gratuluji vám k Ceně diváků. Jak jste ji oslavili?

Děkujeme. Slavili jsme prací. Výsledky jsme se dozvěděli přes sms od režiséra Roberta Bellana v pondělí dopoledne, to jsme zrovna měli v divadle zkoušku. Večer jsme hráli komedii 1+2=6, u té jsme si připomněli, že před dvěma lety získala v Pardubicích stejnou cenu. Po představení jsme si dali skleničku. Ale nemůžeme to přehánět, protože zkoušíme a hrajeme každý den.

Slovácké divadlo je proslulé uváděním komedií na špičkové úrovni, ale Tenor na roztrhání tu laťku ještě více posunul. V čem byl jiný?

Tentokrát jsme si vzali pořádné sousto. Musel jsem se totiž naučit sto stran textu a k tomu čtyři árie - tři v italštině, jednu ve francouzštině.

Proč?

Celý děj se odehrává před koncertem slavné operní hvězdy, když dojde k její záměně a ty vyvolají spoustu komických situací. A operní hvězda musí zpívat. Komedie sama o sobě je vynikající a dřív nebo později ji objeví každé divadlo. Jenže jak jsme si zjišťovali, většinou ta operní sóla herci nezpívají, jdou z playbacku. My jsme si řekli, že to zkusíme zvládnout sami a naživo. Máme ale ve Slováckém divadle výzvy rádi.

Bylo pro vás ještě něco obtížné?

Druhým takovým oříškem byly milostné scény. Strašně se totiž stydím.

Herci by neměli být stydliví, ne? Vždyť v muzikálu Donaha! se svlékáte.

Když jsme dělali Donaha!, pozval si nás hlavní představitele režisér Balaš a řekl: pánové, kdo se stydí a nebude chtít být na konci úplně nahý, nemůže tu roli hrát. Všichni samozřejmě hned kývali, že jim to nevadí, protože ty role chtěli. (smích)

Jaký je to pocit - vědět, že jste nejenom postoupili mezi nejlepší, ale ještě jste ze všech nejvíc zaujali diváky?

U nás ve Slováckém divadle na diváky myslíme v první řadě a snad je to znát. Jen díky tomu máme letos o dalších šest set předplatitelů víc a blížíme se k hranici 8000. To je obrovský závazek.

Do Pardubic jezdíte pravidelně. Jsou tamní diváci jiní, než domácí?

Před představením jsme byli trochu nervózní a říkali si: ´Co když u nás má komedie takový úspěch právě proto, že nás naši diváci znají?´ Ale jakmile se začali i v Pardubicích smát na stejných místech, bylo jasné, že se smějí proto,že je hra zkrátka dobrá.

V Uherském Hradišti diváci na konci komedie často vstávají. Co ti pardubičtí?

Netroufnu si to přesně poměřovat, ale myslím, že v Pardubicích jsme měli nejdelší aplaus. Když jsme odcházeli ze scény a diváci pořád a pořád tleskali, tak jeden kolega říkal, že z toho má až husí kůži.

Patronkou představení byla herečka Naďa Konvalinková...

Ano, měli jsme velkou radost, dokonce s ní přijela i Květa Fialová, protože ten večer výjimečně nehrála a říkala, že už k nám patří (Květa Fialová se souborem Slováckého divadla nastudovala komedii Harold a Maude - pozn. red.) a že by nevydržela sedět doma, když by věděla, že její oblíbení herci hrají kousek od ní.

Jak se jim komedie líbila?

Květa ji viděla už počtvrté a paní Konvalinková měla premiéru. Moc se obě bavily. Smály se ještě po představení a říkaly, že Tenor na roztrhání v našem provedení je jedna z nejlepších komedií, jaké v poslední době viděly. A protože Naďa Konvalinková byla nadšená i z muzikálu Adéla ještě nevečeřela a z komedie Harold a Maude, je docela možné, že v příštím roce bude mít předplatné k nám do divadla i ona. O Květě nemluvě. (smích)

David Vaculík

Narodil se 9. ledna 1978 v Hodoníně, vystudoval Konzervatoř Brno, do Slováckého divadla nastoupil v roce 1998, zaujal v mnoha výrazných rolích. Diváci jej mají nejradši jako Jindru Hojera v Rychlých šípech, Ethana v muzikálu Donaha!, Gevina v komedii 1+2=6 (Jeden a dvě je šest) a zmíněného Asistenta Maxe v komedii Tenor na roztrhání. Vaculík je také vyhledávaným moderátorem, televizní diváci jej znají z tv cyklu Podle práva, ve středu se představil v seriálu Tv Nova Comeback. Je svobodný.