Proto jsi tedy studoval obor kuchař-číšník? Kvůli jídlu?

To né. Já ani nevím, proč jsem si tenhle obor vybral. Rád jsem se v kuchyni ochomýtal, to je pravda. S babičkou jsme pekli cukroví a jiná jídla, asi ona mě k tomu přivedla. Paradoxní ale je, že o letních prázdninách (před tím, než jsem nastoupil do prváku na „kuchaře") se mě jedna holka (moje první láska) zeptala, proč jsem se nehlásil na konzervatoř. A tam mě tak trošku napadlo, že bych vlastně mohl. Do té chvíle jsem ani nevěděl, že se herectví studuje. Kdybych to věděl dřív, mohlo to být jinak hned od začátku.

-

Zaslechl jsem na tvou adresu výraz „neposedný herec". A bylo mi doporučeno, abych se tě na to zeptal. Činím tedy tak. Jak to máš se svým vztahem ke zkoušení a k hraní. Je v tom pro tebe rozdíl?

(chvíle zvažování, posléze se z Tomáše začnou trousit slova oddělená pomlkami) Mám samozřejmě radši hraní, ale to zkoušení... No samozřejmě, taky ho mám rád... Ale někdy je to na mě už moc dlouhé... Přiznávám, že jsem hodně nedočkavý a netrpělivý herec... Chtěl bych, aby to bylo rychle hotové. A z toho plyne, že někdy tak trochu zlobím.

-

Jak třeba?

No, tak, s Jirkou Hejcmanem, když se spolu při zkoušení sejdeme, děláme si srandu, někdy i z kolegů (ale ne jen z kolegů!), takové naše malé „zlobeníčko" je to... Ale jenom, když cítíme, že to režisérovi nevadí. Třeba teď při zkoušení Emilie jsme, myslím, „zlobili" v únosné míře a v mezích slušnosti. Mám rád, když je při práci pohoda a nebere se všechno tak strašně vážně.

-

Vím, že nemáš rád sport. Jakou pohybovou aktivitu máš tedy v oblibě?

Pohyb jako takový mám rád! Například na jevišti, když můžu být energický, když je styl inscenace pohybově náročný, taneční například, když můžu tanec, akrobacii, gymnastiku, využít na jevišti, to mám moc rád. Co ale rád nemám, je masový sport. Z fotbalového nebo hokejového fandění mám někdy hrůzu, z té masovosti právě. Proto jako divák sport ani nesleduju. Mám v divadle mezi kolegy pověst, že o sportu vím málo. Rád ji někdy i záměrně přiživím. Když jsem se třeba dozvěděl, že Sáblíková vyhrála na olympiádě zlaté medaile, tak jsem ji v rámci své pověsti přejmenoval na Sádlíkovou. Někteří kolegové si mysleli, že jsem úplný blbec, když nevím, jak se jmenuje...

-

-

Rád zpíváš, nejen pro sebe a nejen při představení, ale dokonce s orchestrem anebo jen s klavírem, za nímž sedává Jožka Fojta. Napadlo tě někdy, že budeš i zpěvákem?

To mě teda nikdy nenapadlo! Ale na JAMU jsem měl dobrou profesorku zpěvu a ta mi dávala ke zpívání stále těžší a těžší kousky, pak už jsem si o ně říkal sám, třeba o „Hlavu mazanou" z Bídníků - o téhle skladbě i moje profesorka říkala, že ji nezazpívám, ale nakonec jsem ji na předváděčkách s úspěchem zvládl a zpívám ji do dneška. Ve třeťáku mě dokonce lákali k přestupu na muzikálové herectví, ale to jsem odmítl, protože činoherní herectví bylo pro mne prioritní. Bylo zaměřeno hlavně na jednu složku a to na herectví samotné, kdežto u muzikálu to bylo roztříštěno ještě na tanec a zpěv. Myslím si, že pokud je herec na jevišti pravdivý a dá do výrazu srdce a přirozenost, tak nepotřebuje umět tančit jako Harapes a zpívat jako Gott.

-

Věnuješ se moderní magii. Sleduješ stále, co se v tomto oboru děje nového? Nebo máš pár osvědčených triků, s nimiž si vystačíš?

Kdybych se chtěl živit jenom tím a chtěl být opravdu dobrý (čímž neříkám, že jsem špatný!), musel bych tomu dávat mnohem víc. Už dlouho nekouzlím pro dospělé, právě proto, že nemám čas sledovat nové věci a vymýšlet nové iluze. A taky na to nemám finance, každá dobrá iluze je finančně hodně náročná. Tohle nedělám a ani nesleduju vývoj. Mám program pro děti, založený hlavně na herectví, v němž používám několik základních triků, které umí každý kouzelník. Ale děti jsou z toho paf! Sem tam sleduju několik internetových adres a všímám si, jestli se neobjevily rekvizity a iluze pro dětské publikum, které bych si mohl přizpůsobit a použít pro svůj program. Zůstávám stále u jednoho (který je podle mě úplně super!) a ten obměňuju, upravuju a obohacuju o nové prvky. Zjistil jsem totiž, že si děti některá čísla pamatují a dožadují se jich. Kousky, které je hodně baví, proto nechávám a zbytek obměňuju.

-

Poznávají tě už lidé na ulici jako Vzduchoplavce Františka Kráčmeru? (stejnojmenný naučný seriál ČT, pozn. red.)

Ne, to nemůžu říct, na to je František na světě ještě krátkou dobu. Zatím mě lidé poznávají stále jako Tomáše. Ale jsem moc rád za možnost účinkovat v tomto seriálu. Je pro mě i zajímavé poznávat různá místa a kraje, protože každý díl se točí jinde. Hraju nejenom postavu Františka Kráčmery - jakéhosi moderátora, ale i mnoho postav dalších, z nichž každá řekne třeba jen dvě, tři, čtyři věty. Z toho vyplývá, že jednotlivé roličky musím hodně výrazně oddělit. Musím vytáhnout mnoho výrazných hereckých „šuplíků".  Nedávno jsme točili dvanáctý díl a pomalu se začínám obávat, aby mi šuplíky nedošly... A to mám před sebou ještě dalších třiatřicet dílů! Ale líbí se mi to.

-

-

František tě zaměstná tedy ještě na dlouho. Přesto - máš už nějakou další filmovou nebo televizní nabídku?

Natáčení „Kráčmery" se v prosinci stoplo kvůli zimě a pokračuje teď na jaře. Kromě toho jsem dostal menší roli v seriálu Znamení koně, ten se točí ve Zlíně. Nevím přesně, o co v něm půjde, ale má být z dostihového prostředí. Moje role je menší - vyšetřovatel, který v několika dílech objasňuje smrt majitele jednoho panství. Není to dlouho, co jsem ve Zlíně dokončil asi dvacetiminutový studentský film Seth. Jeho téma mě zaujalo - vztah mezi člověkem a robotem. Řeší se v něm, jestli robot má nebo nemá myšlení. (Samozřejmě vypadá dokonale jako člověk.) Já hraju doktora, který se v osobním životě potýká s různými problémy. Robot mu z nich ukáže cestu ven. Přiblížil bych to jako dobré scifi drama s velkým prostorem pro herectví. Proto jsem na nabídku kývnul.

-

Když si uvědomím, že ve Slováckém divadle, u tvého hlavního zaměstnavatele, hraješ hlavní a velké role, musím se zeptat - kde na to všechno bereš sílu, energii a čas?

Někdy je to opravdu hrozné. Říkal jsem si už, že něco omezím. V této sezóně ale lépe všechno plánuju a zdá se mi, že se mi celkem daří to uřídit. Horší to bylo vloni, když se Kráčmera rozjížděl. A vlastně teď poslední měsíc byl taky docela drsný. (rozhovor se uskutečnil koncem února 2010, pozn. red.)

-

Nemůžeme nezmínit vaše divadelní manželství s Ivou (pozn. red. - Iva Šulajová, dramaturgyně SD). Není toho umění už doma moc? Nebo se tématu umění a divadlo vyhýbáte?

Někdy, většinou když se v divadle dělá něco složitějšího, do toho zabředneme, ale spíš se snažíme si práci domů netahat.

-

Je to, že je tvoje manželka dramaturgyní ve stejném divadle, v němž ty hraješ, pro vás oba inspirativní nebo spíše zdrojem třenic?

Někdy je to inspirativní, především tehdy, když pracujeme na stejné inscenaci. To má Iva k mým výkonům dost drsné připomínky, já si zase naopak dovolím jí odporovat víc než komukoliv jinému, takže se třeba i pohádáme, ale vzápětí většinou zjistím, že měla pravdu.

-

Změnilo tě nějak narození Elišky?

Asi určitě. Ne asi - určitě změnilo! Divadlo už prostě není všechno. Dřív jsem měl pocit, že tady na těch prknech se děje to podstatné, ale zjistil jsem, že to tak není, že to hlavní je rodina.

-

Když jsi končil studia na JAMU, napadlo by tě, že budeš žít tam a tak, kde a jak teď žiješ? Jak se tvoje tehdejší představy shodují s dnešní ralitou?

Už jsem to říkal v několika rozhovorech... Když jsem končil studia na JAMU, myslel jsem si, že v životě nepůjdu do Uherského Hradiště, tam přece ne! Nic jiného mi ale nakonec nezbylo. Kvůli nabízenému angažmá v Plzni jsem odmítl dalších asi šest nabídek. Dlouho mě natahovali a nakonec nevzali. I když jsem pak obvolával těch ostatních šest štací, všude už mě odmítli, jen v Hradišti ne. No, a teď jsem rád, že jsem tady. V té době by mě nenapadlo, že tu budu tak dlouho, že budu bydlet v domě, že se tu vybuduje takový soubor... Když to srovnám - tenkrát dostat se do Plzně nebo do Hradce, to bylo něco, teď je podobně prestižní být ve Slováckém divadle.

-

-

Co tě na herectví nejvíc baví?

Asi ta exhibice. Koneckonců právě ona je první předpoklad, aby člověk vůbec vylezl před diváky a aby ho to bavilo. A potom ta škála životů a osudů, které na jevišti můžu prožít. Že jako figura existuješ v předepsaných okolnostech, že jsi na chvilku někým jiným a prožíváš jiný osud (i když skrze svoje zkušenosti), dotýká se mě kolikrát nečekaná opravdovost toho všeho. Mám nejraději přirozené, civilní herectví. Ať už hraješ antiku nebo Shakespeara nebo cokoliv jiného, třeba i nějaká volovina to může být, když z toho leze hercova přirozenost a opravdovost, myslím si, že to i pro diváka musí být zajímavé.

-

Když mluvíš o přirozenosti a opravdovosti, rád bych zmínil tvoji poslední roli - Marinelliho v dramatu Emilia Galotti...

Takových hajzlíků už jsem hrál víc, ale Marinelli je „ví aj pí hajzlík". A právě v tomhle případě se mi líbí, že jsme se snažili o herectví střídmé, že nejde o žádné „trhání kulis", jak se někdy říká. Musím ale přiznat - když jsem poprvé četl text, pomyslel jsem si něco jako „to bude ale blbost, to bude taková průda!". Jazyk, kterým je to psané, mi vůbec neseděl! Když nám pak řekli, že budeme v současných kostýmech a v současném prostředí, tak ve spojení s tou vyšperkovanou mluvou už vůbec! A teď mi nepřipadá, že hrajeme nějaký starý překlad nebo staré téma. Dost mě překvapilo, že se to dá tak udělat - myslím, že celá inscenace má lehkost i když je o vážných věcech.

-

-

Nevidíš v Marinellim podobnost s Jagem z Othella?

Ano. Řekl bych, že Marinelli je o hodně lepší než Jago, tedy ta role. Jago měl spoustu promluv přímo před diváky a seznamoval je s tím, jakou intriku teď udělá. Marinelli to tak okatě najevo nedává. Teď mě napadá, že bych spíše Marinelliho přirovnal k Josefu Fouché, to je ta zákulisní figurka, šedá eminence v době Napoleona a ještě před ním během Francouzské revoluce. Jakýsi zelený had, který přežil tři nebo čtyři mocenské zvraty, v poslední chvíli vždycky věděl, na kterou stranu se má obrátit. Ve hře Emilia Galotti jde vpodstatě o banálnost, ale kdyby šlo o větší průnik do mocenských dějů, myslím, že právě Marinelli by byl tím, kdo jimi hýbe, přitom na něj ale není vidět. Proto právě hodně lidí o Fouchém neví, známe ta slavná jména, ale právě Fouché vpozadí věcmi hýbal.

-

Je nějaká z rolí, které jsi hrál, tvému srdci nejbližší?

Mému srdci nejbližší je asi ta úplně první muzikálová role Mickeyho v Pokrevních bratrech. Doteď na ni hodně vzpomínám. V ní byl vyklenutý celý vývojový oblouk od šestiletého dítěte až po dospělého kriminálníka. Tím, že byl z oněch dvou bratrů tím horším, tím gaunerem, hrál se dobře, byl zajímavější, rozporuplnější než ten druhý, ten „hodňousek". A taky hodně často vzpomínám na Míťu v Bratrech Karamazových, na Trepleva v Rackovi, bylo by toho víc...

-

-

Jaké místo mají v tvém životě ocenění, která jsi získal - Thálie, Pierot, Oskar...?

Visí doma na zdech... Thálie dlouho stála odstrčená na komodě, ale protože Eliška roste a málem se stalo, že ji z té komody shodila, stojí teď v knihovně mezi knížkami. Nedávno jsem koupil do té knihovny bodové světlo, (zálibně a zasněně, samozřejmě s lehkou ironií a též nonšalantním pohybem ruky:) a od té chvíle občas, když tak přijdu domů, rozsvítím si knihovnu (k tomu úsměv a povzdech  ála Oldřich Nový, ale vzápětí opět změna a Tomáš je opět „v civilu":), jako kulisu samozřejmě! Ale vážně, samozřejmě je takové ocenění příjemné, ale že bych na tom stavěl, to ne.

-

-

Myslíš si, že jsi sebevědomý, nebo ti spíše sebevědomí schází?

Řekl bych, že před každou premiérou mi sebevědomí ubývá a mám strach, jestli to, co zrovna dělám, dělám dobře. To se právě pozná až po premiéře. Ale na druhou stranu si myslím, že každý herec, každý umělec, by sebevědomí mít měl, ve zdravé míře. Protože jestli sebevědomí schází, je to poznat.

-

A ty ho máš...

Asi jo.

-

Co si přeješ do budoucna?

Jé, asi nic! Mám si něco přát? Tak asi zdraví, to si přeju. Abychom byli všichni zdraví. Ano, asi to si přeju, protože od toho se všechno odvíjí. Když je člověk na hromadě, tak to nejde, tak není nic. Takže zdraví. Jenom zdraví.

-

Tak já ti ho taky přeju. A děkuju za rozhovor.

-

Připravil Pavel Hromádka