Pražské Divadlo Letí založilo v roce 2010 Centrum současné dramatiky, jež se zabývá, jak je z názvu patrné současnými dramatickými texty a vyhlásilo již potřetí rezidenční program pro české a slovenské autory. V sezóně 2012/2013 si dramatici mohli zvolit mezi dvěma divadly, která byla do rezidenčního programu zahrnuta – Divadlo LETÍ a Slovácké divadlo Uherské Hradiště. Přihlásilo se celkem 10 dramatiků s 11 náměty na původní hru. Vybráni byli Jiří Pokorný a Milan Šotek. Program sleduje dvě témata: Současná politická hra a Původní kabaret nebo současná hra pro mládež. A právě pro zpracování druhého tématu byl vybrán text Milana Šotka. Více o celém projektu Centra současné dramatiky si přečtěte ZDE…

Ivo, jak se stalo, že do rezidenčního programu je zahrnuto právě Slovácké divadlo?
Byli jsme osloveni jako jedno z divadel, které se pravidelně snaží uvádět nově vznikající dramatiku na scénu. A snad je o tom povědomost i u mladých autorů, protože se jich přihlásilo rovnou sedm. Zadání znělo: původní kabaret nebo hra pro mládež. Je to proto, že premiérovou inscenaci Malé scény už deset let zařazujeme jako součást studentského předplatného, a tak se snažíme žánrově a tematicky myslet především na mladé publikum.

Jak má laik chápat ono slovo „rezidenční“?
Projekty tvůrčích rezidencí pro mladé umělce jsou běžnou součástí kulturní scény zejména v zahraničí a jsou vypisovány nejrůznějšími organizacemi, často ve spolupráci s Ministerstvem kultury. Jedná se většinou o něco jako „výměnný pobyt“ umělců daného oboru v tom kterém kulturním centru. V našem případě se ve spolupráci s Centrem současné dramatiky a pražským Divadlem Letí jedná o zastřešení vzniku původního dramatického textu pro mládež. Konkrétně to znamená, že po vypsání soutěže o získání rezidence obdrží autor vítězného textu finanční podporu při psaní textu a navíc záruku jeho uvedení v konkrétním divadle. Myslím, že je to skvělý projekt, protože divadla obecně pláčou, že se málo píší nové texty a autoři zase, že jim je divadla nechtějí uvádět (často proto, že o jejich vzniku ani nevědí). Tady se krásně obojí daří nenásilně propojit.

Mohla bys krátce přiblížit, kdo je autor Milan Šotek?
Milan Šotek je absolvent pražské DAMU, jako dramaturg působil např. v Moravském divadle Olomouc, nyní v pražském Divadle na Vinohradech, spolupracuje také se Studiem Ypsilon. Jako autor, herec a režisér založil v Praze Cabaret Calembour, jenž hraje převážně jeho texty. A jak název jeho souboru napovídá, žánr kabaretu je mu více než blízký. Specifikem jeho her jsou neotřelé náměty a dramatické perspektivy a především inteligentní slovní hra. Jeho dramatické práce z let 2008 – 2012 vyšly pod názvem Hry se slovy a tanci v nakladatelství Kant v roce 2012. Jeho hra Plejtvák byla letos oceněna Cenou Alfréda Radoka v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra.

Píše autor hru našim hercům „na tělo“? Byl si je obhlédnout?
Ano. Milan Šotek náš soubor dobře zná. Viděl mnoho našich inscenací, jak na domácí půdě, tak například při festivalovém hostování v Olomouci, na Divadelní Flóře. Ví, že soubor je výrazně múzický, herecky, pohybově i pěvecky dobře vybavený. To je pro žánr kabaretu hodně důležité. A zejména ústřední dvojice postav vznikala skutečně „na tělo“ konkrétním hercům.

Jaká je další spolupráce s autorem, když píše text speciálně pro nás, jezdívá do Uherského Hradiště?
Několikrát jsme se skutečně v Hradišti sešli, většinou i s režisérkou Martinou Schlegelovou, a společně pak s chutí zhlédli některý hradišťský divadelní „kus“. Připomínkování textu probíhalo však také hojně po mailu. Rovněž je nutno vzniklý text považovat za základ scénické verze, která bude vznikat přímo zkoušením na jevišti. Tam se jistě ještě mnohé změní, posune, dotvoří. Svébytný ráz dodá hudební a pohybová složka, obě výborně obsazené: skladatel, spisovatel a divadelník Přemysl Rut a choreograf Martin Pacek. A jak říká sám autor Milan Šotek: „Text se nachází někde mezi kabaretem a hrou pro mládež (scenário) – neboť doslovně zapsaný kabaret už není kabaretem, a dobře napsaná hra zase tolik nesází na improvizaci a osobnostní vklad každého herce.“

Můžeš již nyní prozradit, kdo bude ve Frašce à la krab hrát?
Ústřední dvojici – mladý pár logopedky Zuzany a nohejbalisty Jáchyma, kteří se v úvodu hry vrací ze společné dovolené od moře, ztvární Klára Vojtková a Jiří Hejcman. Ti dva, kterým to od počátku tak trochu neklape, si přivezou nedopatřením v kufru vetřelce – klepeťáka neboli kraba. Dostane jméno Edward a brzy ovládne celou jejich domácnost. Role tohoto účastníka netradičního vztahového trojúhelníku bude výzvou pro Davida Vaculíka. Dále se volně dostaneme do krabího nebe, k rodince velekrabů, k tresce, která se stala krabí tyčinkou, chybět možná nebude ani mořská panna… Jako představitele mnoha rolí a také jako zpěváky krabaretních písní dále uvidíte a uslyšíte Terezu Novotnou, Andreu Nakládalovou a Petra Čagánka. Jako konferenciér bude kabaretem provázet David Vacke. Chybět nebude ani živá hudba na jevišti.

Kdo bude hru Fraška à la krab u nás na Malé scéně režírovat?
Režie se ujala hostující, ale slováckému publiku ne neznámá režisérka Martina Schlegelová  -na Malé scéně režírovala již hru Little Sister, na velkém Emilii Galotti.

Jaké představy má nová hra na Malé scéně splnit?
Jak jsem již řekla, byli bychom rádi, kdyby hra pobavila především mladé publikum - poskytla jim jiný žánrový pohled na divadlo, než jaký mohou vidět například při klasických titulech na sousední velké scéně, nabídla inteligentní jazykový humor, zajímavé téma, hravost napříč všemi divadelními složkami. A myslím si, že tato nabídka není nezajímavá ani pro diváky dříve narozené. Vždyť potřebu hrát si máme všichni navždycky zakotvenou v sobě. A přes původní hudbu Přemysla Ruta stavíme jakýsi pomyslný most, spojující dnešní Malou scénu se slavnou érou Rutových kabaretů konce 80. let minulého století.

Doplňme ještě, že v komorním prostoru Malé scény již více než pětatřicet let rozvíjíme tzv. „divadlo na blízko“. Je to prostor netradiční, experimentální, prostor, v němž diváka vždy může něco nového překvapit – od proměnlivého uspořádání hlediště a samotného jevištního prostoru až po takřka kontaktní herectví, kdy divák má herce na dotek, cítí jejich energii, a naopak herci cítí a mohou pracovat s energií proudící z hlediště k nim. K atmosféře představení tak nemalou měrou přispívají sami diváci a každá repríza je díky jejich účasti jedinečnou. (Pozn. red.)