-

Co tě ovlivnilo v rozhodnutí stát se scénografem?

Ke scénografii jsem se dostal tak trochu jako slepý k houslím. Na gymnáziu mě bavilo malovat, bavila mě literatura a muzika a chodil jsem do „dramaťáku". Prostě jsem byl takový ten vyhraněný humanitní typ a moc jsem nevěděl co s tím, tak mě maminka vzala k jistému dr. Jánovi Šramovi, který je biotypolog (podle vaší energie a horoskopu řekne, jaké je pro vás nejlepší povolání), a ten mi řekl, že budu scénograf. Tak jím jsem. (smích) Pikantní na tom celém je to, že asi po roce jistá komerční televize vysílala reportáž o tom, že tento pán je podvodník. Nicméně scénografie mi umožňuje velice příjemně propojit výtvarno, hudbu a text, což je to, co jsem chtěl, takže svého rozhodnutí v žádném případě nelituji, snad jen když mi táta říká, že jsem měl být po něm zubař, neb bych měl jednodušší a finančně vyváženější život. (smích)

-

Tvoje scénografická řešení se vyznačují takřka prázdným prostorem a jednoduchou nedekorativní scénou. Dá se říct, že jsi zastáncem minimalismu?

To se tak nedá říci. Největší český scénograf Josef Svoboda kdysi řekl, že nejdůležitější je to, co na scéně není, takže se snažím dávat na jeviště pouze to, co je opravdu nutné. To se samozřejmě liší podle textu, režijně-dramaturgické koncepce, hudby a v neposlední řadě podle technických a finančních možností toho kterého divadelního domu. Opravdu prázdnou scénu jsem použil jenom jednou, při tanečním představení „Vně mě a ve mně" skupiny Bardo, kdy se celý vizuální příběh odehrával v kostýmu. Kdybych se měl nacpat do nějaké uměnovědné krabičky, tak bych se spíše než k minimalismu přihlásil k funkcionalismu. Je mi z duše protivná „výtvarnická scénografie", kdy vůbec nejde o herce a vyprávění příběhu, ale pouze o exhibici výtvarníka - malíře, sochaře či architekta. Jsem zastáncem názoru, že scénografie má sloužit celku.

-

U většiny inscenací jsi podepsán jako výtvarník scény, kostýmům se věnuješ málokdy. Máš pro to nějaký důvod?

Mám. Kostým je pro holky. (smích) Nemám moc nervy na obíhání obchodů, zjišťování velikostí a na vášnivé debaty s herečkami, zda ta či ona barva jí dělá příliš velký zadek nebo malá prsa. Navrhování kostýmů mě docela baví, ale mám trošku problém s realizační fází. Naštěstí v našem týmu máme vynikající scénografku Evičku Jiřikovskou, která dělá parádní kostýmy, a se kterou se na jevišti výborně doplňujeme. Eva mě osvobodila od tohoto břemene a jsem jí za to moc vděčný. (smích)

-

Čím se při navrhování scény necháváš inspirovat? Textem, prostorem divadla nebo týmem, s nímž pracuješ?

Nejdůležitější je pro mě režisér. V konfrontaci s ním si vytvářím vlastní názor na text a na to, co chceme představením říci. V další fázi nastupuje tvorba jakéhosi vnitřního portfolia, kdy si hledám věci a pocity z reality, které souzní s našimi divadelními potřebami a ty se potom snažím prolnout s konkrétním jevištním prostorem a jeho specifiky.

-

Elfriede Jelineková se v Bambilandu zabývá mj. problematikou člověka, závislého na informacích z médií. Ve svém textu dává do kontrastu televizní svět zábavy a válečného zpravodajství. Je pro inscenaci nezbytné použití projekcí nebo videoartu?

Pro naši interpretaci Bambilandu jsou projekce nezbytné, protože přináší na jeviště svět médií. V některých situacích nám pomáhají přesytit jevištní obraz a nabízí nám možnost odkrývat přímo na jevišti jejich falešnost resp. naši neschopnost opravdu poznat realitu. Určitě ale existuje možnost nahradit promítaný obraz například hereckým procesím nebo výpravou, ale to bychom mohli udělat v obrovském divadle, kde je mj. k dispozici také úplně jiný rozpočet. My jsme se rozhodli používat projekci i proto, že nám umožňuje dávat věci do kontrastů a vytváří emoční energii, která potom zasahuje diváka.

-

Z čeho vlastně vychází tvoje koncepce tohoto prostoru a na jaké atributy kýče se můžeme připravit či přímo těšit?

Scénografická koncepce vychází z toho, jak média pracují. Představte si nějakou situaci. Např. babička jde a spadne. Každý, kdo to viděl, to bude vnímat jinak a bude o tom jinak mluvit. Např. někdo bude hlavně akcentovat to, že byl po zimě nerovný chodník, někdo zase bude akcentovat to, že babičce nikdo nepomohl atd. Každý si z prosté události, že babička šla a spadla, vybere něco, co mu je nejbližší. Média pracují stejně - pouze s tím rozdílem, že nám velice chytře a nenásilně říkají, že ta jejich pravda je jediná možná a objektivní. Událost je váza, kterou média (klidně i s dobrým úmyslem) rozbijí a střípky si slepí zpátky, ale tak, jak ona chtějí a potřebují, a tím nám vytváří zkreslený obraz reality, kterou ovšem vydávají za skutečný svět. To samé dělám já na jevišti. Vodím vás za nos. Ukážu svět Bambilandu, který se vám bude zdát naprosto praštěný, ale funguje podobně jako Irák. Je to takový Disneyland „na irácký způsob". Pokud mi diváci uvěří, mají se na co těšit.

-

Jakou tvůrčí výzvu ti přinesla inscenace Bambiland? Například z hlediska předešlých jevištních zkušeností.

Je to jednoznačně nejtěžší inscenace, kterou jsem dělal, ať už z hlediska textu nebo zodpovědnosti k divadlu a divákovi. Nikdy a nikde jsem neměl k dispozici tak dobré scénické a výrobní prostředky, jako ve Slováckém divadle. A teď je na mně, abych je co nejlépe využil, což mi na klidu nepřidává. (smích)

-

Ačkoliv jsi vystudoval scénografii, momentálně tě živí práce v projekčním ateliéru Platforma Ostrava, v němž se zabýváte architekturou, interiéry a urbanismem. Ty sám se věnuješ tzv. vizualizacím. Mohl bys nezasvěcenému člověku popsat, co to vizualizace je a jak ji lze využít např. v divadle?

Vizualizace je 3D počítačové zpracování návrhu. V architektuře je naprosto standardním doplňkem studií, ať už jsou to zákresy domů do fotek nebo návrhy interiérů. V divadle ji používám místo klasických kresebných návrhů při prezentaci inscenace např. na explikační poradě. Protože je přesnější a realističtější než klasická ruční kresba, pro všechny zúčastněné je návrh v této podobě srozumitelnější. Před pěti lety jsem s kamarády architekty Davidem Průšou a Oldřichem Bajgerem zakládal ateliér Platforma Ostrava mj. i proto, že jsem scénografií nebyl schopen uživit ani sebe ani rodinu. V Ostravě není moc mladých ateliérů, což na jednu stranu přináší menší konkurenci, na stranu druhou je tam na architektonické scéně trošičku zatuchlo. Věci se ale dávají zvolna do pohybu a je fajn, že u toho můžeme být. Minulý rok jsme například vyhráli dvě ocenění Stavby roku Moravskoslezkého kraje za rekonstrukci a průmyslovou stavbu.

-

Jsi výtvarníkem, který svou prací ovlivňuje nejen prostor divadelní, ale i veřejný. Jak vnímáš prostor a co by měl splňovat?

Každý prostor má svou specifickou energii, své chvění, svůj charakter. V divadle ho musím naplnit vibracemi inscenace a v interiéru ho musím naplnit energií lidí, kteří jej obývají. Většina lidí bydlí tak, že slouží prostoru. Mají nevyhovující zařízení bytu, špatné dispozice, špatně rozmístěný nábytek, ale už si na to zvykli, takže tomu přizpůsobili své životy a myšlení o bydlení. Je to jako když máte špatné boty, ve kterých stále chodíte. Ze začátku vás to štve, ale časem si zvyknete, vytvoří se vám mozoly, a pak už na to nemyslíte. Můj úkol je přijít a říct vám, že to jde i jinak a že se budete cítit lépe v nových botách, které vám ušiju na míru. Zjednodušeně řečeno: nikdo neví, jaký je ideální prostor - ať už pro bydlení nebo pro inscenaci. Co mohu udělat, je zjistit, jaký je ideální prostor pro vás nebo pro naši interpretaci Bambilandu.  

-

Jsi spokojen s tím, jak jsou v České republice pojímána estetická a funkční hlediska například veřejného prostoru?

Estetická a funkční hlediska odrážejí intelektuální a morální úroveň společnosti, v neposlední řadě její bohatství. Tím chci říci, že každá společnost se musí v určité fázi vývoje a bohatství jejích členů naučit investovat do krásy. To sice nevytváří finanční zisk, ale krása tvoří emoce. A emoce vytváří inspiraci pro kvalitnější život. 

-

Za emočně inspirativní rozhovor děkuje

Hana Hložková