Evi, navrhovala jsi kostýmy i scénu pro hudební revue Kdyby tisíc klarinetů. Kostýmů bylo hodně – téměř všechny herečky, téměř všichni herci a navíc kluci z živé kapely, kteří hrají každou reprízu v různém složení. Vzpomínáš si na tu dobu, kdy všechno vznikalo? Jak jsi ji prožívala? Hroutila ses pod množstvím práce? Nebo to bylo naopak jednoduché?
Já už se od jisté doby nehroutím…:-). Je lepší k práci přistupovat v pozitivním duchu, s klidem; a těšit se z toho všeho, v čekání prožívat ten „zrod“, sic s malunkou obavou. Jít na technickou zkoušku (to se vše staví poprvé, výtvarník uvidí scénu konečně v reálném prostoru divadla), též jsou to strachy drobné na kostýmní zkoušce (to si zase herec poprvé obléká kostým, hraje v něm, poprvé se líčí a má na hlavě případně paruku),  tento den je vždy nejtěžší, neb dostávám spoustu záludných otázek od herců a vše se musí řešit poměrně v malém časovém úseku. U našich Klarinetů to byla velice milená doba, spousty „vojínů“ v krejčovně zkoušelo svůj kostým, ladily jsme s Drahuškou Ulmovou podobu vest, šířku nohavic, jejich délku, aby ve stepu nic nevadilo… S Pavlínou Pavlíčkovou zase řešily róby dam, flitrové šaty Terezce Novotné, překrásnou Klárku Vojtkovou v lila šatech a ostatní ženy. (Pozn. red.: D. Ulmová a P. Pavlíčková jsou divadelní krejčové.) Bylo to jiné v tom, že již zmíněný step byl jakési nóvum pro naši inscenaci. Seznámili jsme se s velmi šikovným stepařem Janem Bursou, který v tu dobu vnesl mezi „slovácký lid“ nový stříbrný vítr. Každý vojín si pojal své „stepování“ v duchu svých povah… Zkrátka, bylo to velice hezké období a já se budu loučit s Klarinety poměrně těžce. Snad kdyby aspoň vznikla nějaká koncertní verze, se kterou by mohli moji kolegové vyjíždět…

Přinesly ti „Klarinety“ nějakou novou zkušenost?
Páni muzikanti na jevišti – ve výšce, hrajíc na mostě, kterýžto přes celou šířku jeviště  bez jediného sloupu uvnitř. Za tento technický fígl musím zase poděkovat Jirkovi Janíkovi, šéfovi výroby… Ten most se osvědčil, hraje i v Procházce (opera Dobře placená procházka, pozn. ed.), pravděpodobně bude i v připravované inscenaci Cena facky… To je radost.

Nedávno jsme mohli zjistit, že jsi byla nominovaná na Cenu Alfréda Radoka. Bylo to „jen“ za inscenaci Slováckého divadla Lucerna nebo ještě za nějakou jinou?
Letos je tato nominace „pouze“ za naši Lucernu. Říkám pouze, ale pro mě je to velice velice tetelící se pocit, že si někdo všimne tvé práce. Vloni to bylo za scénu k operetě Perikola v Janáčkově divadle, za kostýmy v našem Kalibově zločinu, a za kostýmy k Orestei ve Zlíně. Nemám potřebu se tím chlubit, ani o tom povídat. Je to pro mě radost a pobídnutí k další práci, kterážto je pro mě zároveň koníčkem, čili nemám problém se jí věnovat i o víkendech, večerech, prázdninách. Ale někdy je už člověk dočista vyčerpaný… Ale kdo dnes není… Zázrakem se ale energie zase znovuzrodí a každá hra je pro mě nová výzva.

Z toho, co jsi zmínila, je patrné, že tě ke spolupráci oslovují různá divadla v České republice. A nejen vloni či letos. Stačí se podívat na tvé stránky evajirikovska.com. Loňský rok 2013 byl však pro tebe asi obzvlášť náročný… Připomeň, prosím, na kterých inscenacích a v kterých divadlech jsi působila. Máš z některé práce dojem, zážitek a zkušenost čnící nad jiné?
Pro mě je nejdůležitější to, že náš pan ředitel Stránský bere moji spolupráci s jinými režiséry v jiných divadlech jako přínos pro naše divadlo, jako propagaci našeho divadla „venku“, tak jako když se objeví náš herec v nějaké jiné roli někde jinde. Taktéž já všude udávám, že naše Slovácké divadlo je mi scénou domácí. Moje stránky mi vlastně slouží k vlastní sumarizaci odvedené práce. Momentálně je ani nemám aktualizované, fotky už nepřidávám, ty se dají dohledat na stránkách daných divadel. Zážitek z nabitých zkušeností mám velký, ale nejvíc pro mě v loňském roce bylo setkání s operní režisérkou Lindou Keprtovou. Souznění režiséra a výtvarníka musí být, věci cítíme stejně a doplňujeme se navzájem. Opera La traviata byla pro mě třetí v řadě oper, výjimečná práce. Tak jako teď na jaře, opět s Lindou, opera Ariadna na Naxu v Košicích. Děkuji jí, že jsem ji potkala. Stejně toto souznění prožívám i s Dodem Gombárem, který u nás též režíroval. To je radost se s ním sejít, nad inscenací přemýšlet a vytvářet ji za pochodu jeho psaní a mé tvorby. Doplňujeme se taktéž, navzájem napojeni na jednu nit. Ještě je tu velikán J. A. Pitínský, to jest kapitola! Vyzvedla jsem tři režiséry, ale se všema ostatníma je to taktéž čirá radost, přec!

Na jakých projektech se podílíš a budeš podílet v letošním roce?
V našem divadle ještě na posledním titulu sezóny, kterýžto má premiéru v říjnu.  Posléze na prvním titulu sezóny 2015 s panem ředitelem. Prozradím, že v roce 2015 bude u nás režírovat opět pan Pitínský, s ním pracovat – to je nějaký mimosvět – někde těsně pod nebem, v takové meziskulině, tam se scházíme… S Lindou Keprtovou v Národním divadle Moravskoslezském na opeře Marie Stuartovna, s Aničkou Petrželkovou  v Divadle Na zábradlí. To je výčet „jen“ zlehunka, abych ty další spolupráce nezakřikla.

Článek Ivy Paškové „V naprosté tichosti odtancovala z jeviště“, který vyšel v týdeníku DOBRÝ DEN S KURÝREM (Pozn. ed.: jeho přepis si můžete přečíst ZDE…) mluví mile, krásně a vlídně o tvém loučení s aktivním tančením v souboru Hradišťan. Byla to asi podstatná část tvého života a tudíž podstatná změna. Jak lehké či těžké to bylo rozhodnutí?
Oj! Bylo to dlouhé zrání! Odešla mi spolutanečnice největší – Marcelka Hastíková - a bylo mi jaksi smutno. Přišly nové dívenky, rozmilé, křehké, něžné… A jak jim to šlo! Usoudila jsem, že by měly dostat prostor se vyjádřit. Ano, práce bylo v uplynulých letech dosti, o víkendech, večerech… Pak se přemluvit a jít ještě vydávat hloubku v tanci. To přemlouvání už bylo častější. A ta Marcelinka mě na zkouškách nečekala…! Rozhodnutí dozrálo. Ani jsem nepočítala, že to bude vlastně dvacet let. Nastal čas mít jiné priority, bavit se o víkendu jinak než zkouškou v Hradišťanu. Je toho ještě tuze, co mě potká. A Hradišťan už dostal mého času asi mnoho. Děkuju moc Laďce Košíkové, že to pochopila a všem mým tanečníkům a tanečnicím za to, že to tak se mnou dlouho vydrželi… Jsou to parádní lidi! A poslední premiéra Chléb náš vezdejší mi poprvé jako divákovi ukázala, že tento soubor je výjimečný a lidé v něm naslouchají. Laďce, sobě, srdci svému.

Je z tebe cítit, že svou práci děláš s radostí. Máš nějaký recept, jak si uchovat nebo nalézt radost i když se zrovna moc nedaří?
Nemám recept. Jen, jeden můj kamarád mi dal jednou přečíst jednu knihu… tam se psalo, že člověk musí dělat věci s vášní, zapálit se pro to, býti v klidu. Že to nesmí být povinnost, stres, strach. Od té doby se tím řídím a hodně se mi ulevilo.

Děkuji ti za odpovědi.