Jan Antonín Pitínský je bezesporu ojedinělá osobnost českého jeviště. Zejména co se týče přístupu ke klasice. K celé řadě adaptací a nových pohledů na tradiční látky se v jeho režijní biografii přiřadil v říjnu minulého roku připravený kus pro Slovácké divadlo. Scéna z Uherského Hradiště nespolupracuje s Pitínským poprvé, nynější spolupráce je ovšem podle mého názoru událost převyšující republikovou činoherní úroveň. 

-

Jevištní uvedení nejdějovější prózy o Hotelu U Kostničího kamene Karla Hynka Máchy s příchutí fantasknosti a možná i horroru je vizuálně mimořádně zdařilá záležitost. Jevištní prostor scénografie Evy Jiřikovské spojují tři prostředí. Pitínský v nich střídavě vypráví jak přes reálné, tak přes náznakové zobrazení. Ústřední prostředí hotýlku stojí na vyvýšené rovině. Věrná scénografie zde není pouze kulisou, se vším se hraje, od nábytku přes lampičky až po okna. 

-

Hotýlek je ruku v ruce s kostýmy stylizovaný v retro atmosféře éry němého filmu, což podporuje celkový expresionistický ráz inscenace. Součástí kostýmu je maska, zabílené obličeje všech osob vyjma dvou cikánů v podání Kamila Pulce a Zdeňka Trčálka. Lehce nalezené vizuální pojmenování role. Lusknutím Pitínský střídá reálné zobrazení divadelních licencí, a to v prostředích, která se odehrávají mimo hotel. Velmi zdařile je vyřešeno například prostředí jeskyně, umístěné do prostoru pod hotelem. Hudba Richarda Dvořáka, vzata do vyprávění ve velmi zásadní míře, podkresluje téměř celé představení v rámci atmosferických ploch. Hudba je velmi přesná, laděná temně a záhadně. Ku škodě věci je pro mě její nadužívání, skoro se jedná o jeden dlouhý track, velmi zdařilý, ale místy monotónní. Herectví je velmi náročné a hnané až na dřeň. Slovácký soubor si v žádném případě neodpočine, herci jsou jednotní v ostré a přesné stylizaci, hraje se na vysokém oblouku nad textem. Soubor z Uherského Hradiště se předvedl na velmi vysoké úrovni a dobře se vypořádal s mimořádně náročnou koncepcí. Inscenaci provází silně viditelné režijní uchopení, stojí za to představit si Cikány jako inscenaci laděnou v originálním duchu předlohy vůči ambicióznímu tvaru, který z ní Pitínského režie dokázala vydolovat. Pitínský se na jevišti vyslovuje překvapivou, nápaditou a pro mě výsostně moderní řečí. Režie často odděluje úroveň textu a herecké akce, jednání na jevišti je osvobozováno od jednání, které napovídá předloha. Zdvojují se jevištní plány, jak ve smyslu času, tak ve smyslu reality příběhu. Pitínský v Cikánech organizuje zuřivé, zběsilé, plnokrevné aranže. V jeho přístupu si vážím přemýšlení nad herectvím a činohrou jak po bohaté významové stránce, tak po skvostné vizuální úrovni. Jeho režijní styl je divácky velmi náročný, velmi přebujelý a velmi viditelný. Představení ovšem nenechá diváka vydechnout, což je na škodu. Díky příliš nečleněnému útoku jeviště jsem bohužel místy ztrácel pozornost, což ještě umocnila práce s hudbou. Vztah k předloze je svým způsobem zlehčující, ale nijak parodizující. Naopak Máchovy Cikány podstatně brutalizuje.

-

Režie Pitínského ve Slováckém divadle je pro mě ve finále důkazem, že inscenace na regionální scéně se mohou s přehledem vyšvihnout do první ligy české činohry. Držím palce odvaze Slováckého divadla, že přes masivní vnější tlaky na divadlo scény mimo divadelní centra dala vzniknout tak netradičnímu a pro abonentního diváka pravděpodobně šokujícímu kusu. Cikáni z Hradiště rozhodně nejsou tah na jistotu, jedná se o průkopnický a obdivuhodný počin.

-

Matyáš Dlab