Je určitě jiná a je to další pěkná role do mozaiky mých hereckých příležitostí, které ve Slováckém divadle dostávám. Jsem rád, že si zase mohu vyzkoušet něco nového. Já osobně nejsem na rozdíl od Jiřího, kterého hraji, typ nakladatele, který se chová tak tržně, že neváhá vydělat na neštěstí svého kamaráda, ale pro herce jsou na divadle nejpřínosnější právě takzvané protiúkoly.
-

Když vidím nějakou divadelní hru nebo film, či si přečtu nějakou knihu, tak mně delší dobu trvá než si to v hlavě všechno poskládám. Hodně dlouho o všem přemýšlím. Rozhodně nejsem typ člověka, který má okamžitě na všechno utvořený názor a ani tato hra nebyla výjimkou. Stále do ní pronikám a snažím se jí přijít na kloub.
-

Rady nám rozhodně nerozdával, je to velice skromný člověk. Ale potěšil mě, když jej pan ředitel na první čtené zkoušce představoval a říkal, že naše dramaturgie lituje, že nás v nasazení této inscenace předběhly Budějovice.A  pan Zelenka poznamenal: „Ale vždyť to není soutěž." Mluvil mně absolutně z duše, protože já jsem k divadlu nešel proto, abych s někým soutěžil, ale hlavně a především pro to, abych s někým partneřil.
-

O čem je pro vás Očištění? O svědomí, o drzosti, o pokoře, o schopnosti přiznat si prohřešek? Nebo o něčem jiném?
Tato hra je velice dobře napsaná, má mnoho vrstev a dokonce i sám autor, když ji analyzoval s herci v Krakově, v ní objevil, co ani sám nezamýšlel. Když to řeknu hodně zjednodušeně, připomíná mi naši politickou scénu. Uděláš průšvih, zpronevěříš miliardy, podvedeš milióny lidí a ne že se nestydíš, ale jsi ještě povýšen.
-

Kdy může dojít člověk k očištění? Stačí něco přiznat sám sobě, nebo by se měl o to s někým podělit a nechat soud na někom nezaujatém?
A lze se vůbec nějak očistit? I když to, co jsem provedl, někomu sdělím, nezbavím se přece tíhy svědomí. I když si třeba odsedím několik let za mřížemi, pořád mě to nezbavuje viny, že jsem třeba nechtěně zabil člověka. Toto si musí každý v hlavě srovnat a poprat se s tím sám.
-

Měl jste někdy vy sám pocit, že musíte něco vykřičet do světa, abyste se zbavil tíhy svědomí?
Snažím se žít tak, aby  mě svědomí netížilo. A ať vzpomínám jak vzpomínám, neuvědomuji si, že bych měl na duši nějaký balvan. Křičet se mi ale kolikrát chce. A to tehdy, když věci kolem mě nefungují v principu správně, když vidím nespravedlnost, nebo když někdo ubližuje druhému a třeba bezbrannému. To bych křičel, až bych ochraptěl.
-

S režisérem Zdeňkem Duškem pracujete poněkolikáté. V čem je jiný ve srovnání s ostatními režiséry?
Mně se na Zdendovi líbí, jak netlačí na pilu a neznásilňuje herce. Jak pomalu, ale jistě vrství jeho emoce, až najednou člověk zničehonic zjistí, že je před premiérou a má figuru v podstatě hotovou. Ta pohodová práce je prostě fajn.
-

V poslední době se Zdeňkem Duškem pracujete už potřetí. Je to tentokrát v něčem jiné?
Ve skutečnosti je to už počtvrté. Obsadil si mě do Marivauxovy Hry lásky a náhody, kterou tady absolvoval svá studia na JAMU. Je to stále ten stejný Zdeněk, kterého znám už sedmnáct let.
-

Hra je pozoruhodná tím, že řeší vážná témata, ale je v ní nespočet komických situací. Je to tedy komedie nebo to není podle vás komedie?
Komedie k popukání to rozhodně není. Ale jak už to tak v životě bývá, i v nesnázích se člověk může slušně pobavit.
-

Máte nějakou vlastní zkušenost?
Před 19 lety mi zemřel táta. Jel jsem za matkou a v České Třebové měl  zrovna službu kamarád - výpravčí. Vystoupil jsem z vlaku, objal ho a začal mu brečet na rameni. Vše proběhlo velice rychle, protože rychlík měl ve stanici pobyt asi jen dvě minuty. Rychle jsem nastoupil zpátky do vlaku a když kamarád ten vlak vypravil, volal na mě, kdy má táta pohřeb. Zavolal jsem na něj datum, ale asi se přeslechl a přijel o týden dřív a odstál si v krematoriu nějakého pana Karáska. Když mně zatelefonoval a ptal se, kde jsem a řekl co se stalo, začali jsme se s mámou neskutečně smát i přesto, že jsme prožívali rodinnou tragédii. Takový je život a takové je i  Očištění.
-

Co by vás potěšilo, aby divákům běželo v hlavě poté, co budou z Očištění odcházet?
Po každém našem odehraném divadelním představení si přeji stále to samé. Aby naši diváci chodili z divadla spokojeni a o tom, co viděli, zažili, či ještě lépe s námi prožili, přemýšleli hodně dlouho. Dělá mi nesmírnou radost, když se z dopisu nebo mailu dozvím, že jsme například někomu pomohli překonat osobní problémy. Nebo mi jedna divačka psala ve tři ráno, že pořád myslí na hru, kterou ten večer viděla. To jsou ty nejkrásnější odměny jaké herec může vůbec dostat.