Davide, pro tebe jako zkušeného moderátora musely být tvé party v komedii Fraška à la krab (krabaret) lahůdkou. Jaký vztah sis vytvořil ke své roli Konferenciéra? Předpokládám, že kladný?
Pokud je lahůdkou myšlena drobná laskomina, kterou člověk zhltne bez přípravy - raz, dva - tak to tak určitě není. Zcela konkrétně přiznávám, že v případě Krabaretu musím (i s diváky) počítat do desíti. Proč? To neprozradím, protože ne při každé repríze k tomu musí nutně dojít! A baví mě to moc, obzvláště pak počítání mil a jiných jednotek délky.

Tvé konferenciérské úvody z Divadla Parodyje či nejednou při nejrůznějších příležitostech prokázané moderátorské schopnosti jsou známé. Vstupy ve Frašce à la krab dýchají podobnou náladou. A navíc si neumím představit, že bys trochu do napsaného textu zrovna ty nezasáhl. Do jaké míry je to, co říkáš v roli Konferenciéra původní, psané autorem Milanem Šotkem a do jaké míry psané tebou?
Vstupy a komentáře, které se týkají vyloženě krabího světa, jsou původní, tedy od Milana, většina ostatních výstupů vznikala až během samotného zkoušení. Ve výsledku bych řekl, že je to tak půl na půl. Ovšem upozorňuji, že zcela exaktní odpověď není možná, jelikož vlivem působení diváků se množství původního i smyšleného či domýšleného textu proměňuje. Taky záleží na tom, jestli se stíhají převleky, zda Petr Čagánek nezapomene za jevištěm housle či neselže zbraň Kláry Vojtkové.

Zdá se, že mluvíš ze zkušenosti a ne dávné. To všechno se již stalo?
Čas Krabaretu je magický a člověk si vlastně není úplně jist, co se stalo a co nás teprve čeká. Ale o čem jsem přesvědčen, je fakt, že klavírista Honza hraje brilantně na černé i bílé klávesy, a dokonce zvládá ještě hrát sestřičku porodníka! Další jistotou je, že naopak já nikdy nezvládnu všechny "naordinované" kroky v závěrečném velkolepém muzikálovém tanečním čísle...

Byla atmosféra zkoušení "Frašky" zábavná pro herce podobně jako je teď zábavná pro diváky při představeních?
Během práce na Krabaretu vládla úžasná atmosféra, kdy jsme se navzájem bavili výstupy kolegů a těšili se, až se na našich místech v hledišti budou stejně bavit i diváci. Dočkali jsme se, i když musím přiznat, že minule se mi jedna paní (pokud to nebyl pán) u sedmého (možná osmého) stolu zdála ve třetí (nebo čtvrté) pětině představení poněkud zamlklá... A to přitom ani na chvíli nevypadl klíč od koupelny, který je vlastně klíčem k celé inscenaci.

Zkus celou inscenaci jednou větou pro čtenáře našeho rozhovoru co nejpřesněji charakterizovat…
Stručná charakteristika...jednou větou...?! Diváci se skrze vstřícný kabaretní způsob vyprávění, plný písniček, scének a výstupů, dostanou do víru vyprávění i zcela nekabaretního - ovšem to je jen prvotní zdání, protože záhy se ukáže, že i ona na první pohled nekabaretní dějová linka se začne prolínat se scénkami, ba scénami, které možná obecně v kabaretu nepřekvapí, ale právě vlivem druhé linie večera přece jen dojde k jisté záměně předpokládaných hodnot a situací vůbec, což způsobuje smíchy a reakce publika i v okamžicích, kdy například Jirka Hejcman nemá jistotu, zda otočil ve dveřích koupelny již zmiňovaným klíčem, což je věc pro pokračování nervy drásajícího děje zásadní a tak se napětí plánované mění v nečekané očekávání reakce Davida Vaculíka, který v tu chvíli není Davidem Vaculíkem a člověkem vůbec, a to ještě záměrně zamlčuji, že do podobně prekérních situací se dostávají také kolegyně Kynclová a Nakládalová, kdy zvlášť druhá jmenovaná je tu a tam zcela závislá na ochotě publika, jenž, věříme, dorazí vždy v dobré náladě a v co nejhojnějším počtu. Dodám jen v rychlosti nadlimitní druhou větu: ctěné diváctvo se může těšit nejen na roztomilé krabíky, ale dojde také na tresky, mořské panny, nohejbalistu a jinou havěť.