Nevím, jak mimo divadlo, ale v divadle máš pověst buřiče, kritika, věčného nespokojence. Jak se ty sám v téhle pozici cítíš? Je to z tvé strany vědomé nebo bys byl radši, kdyby to bylo jinak?
Já si především myslím, že každý člověk je nějaký. Buď jsou lidi spokojení nebo nespokojení, možná existuje i něco mezi tím, to nevím. Co se týká mě, nemám rád, když ze mě někdo dělá blbce. A tak se ptám. Bohužel asi vždycky na to, co tu druhou stranu pálí. Ale tak jsem byl prostě vychovaný - zeptat se na to, čemu nerozumím, nechodit kolem horké kaše. A že jich v tomhle státě je! V zaměstnání se dnes těžko někdo zeptá pana nadřízeného, proč je to tak a ne onak, protože se bojí o práci. A to je mi líto. Strach o práci mám i já, nebudu říkat, že ne, ale i přesto tu odvahu mám, zeptat se na věci, kterým nerozumím. A nikdo mě za to, že se zeptám, nemůže nazývat buřičem nebo problémistou nebo jak jsi to nazval.

Tenhle strach říkat, co si myslím, je ale možná otázka dlouhodobější, ne jen ovlivněná současnou krizí, ne?
Ano, je to tak. Myslel jsem si, že po roce 1989 se lidé osvobodí od doby, která byla před tím, od pravidel a způsobů jednání, jak mají nebo nemají vyjadřovat své názory. Ze začátku se to tak i dělo, ale později se to nějak pokazilo. A myslím, že právě díky takovým osobám, z nichž jako příklad můžu vzít pana Paroubka, který, jak jsem se dozvěděl na internetu, byl kdysi horlivý svazák a stoupenec komunistické strany a dnes chce po národu, aby mluvil otevřeně, když on sám o této části svého života nikdy neřekl celou pravdu. Škoda, že jsme nedokázali a stále nedokážeme využít toho velkého potenciálu, který máme, škoda, že se bojíme pravdivých a  upřímných slov. Většina Čechů není přece hloupá. Nevím, proč nedokážou najít v sobě tu odvahu a vystupovat sami za sebe. Ta šance, ta doba, tady po Listopadu byla. A dnes je to jinde. Měli bychom si to uvědomit. Řeknu ti malý příklad: když v našem divadle vznikne kontroverzní inscenace, proč se na Fóru na našem divadelním webu nejdřív dlouho nic neobjevuje? Až když nějaká včelička konečně přijde s  názorem, ať už pozitivním nebo negativním hodnocením té inscenace, až teprve potom se ti ostatní lidé přidávají a většinou se přizpůsobí prvnímu názoru. Já se přece nebudu přizpůsobovat názoru, se kterým nesouhlasím! Raději se zeptám - tak mi ukaž, proč je to podle tebe dobré nebo špatné. A pokud mě ten člověk přesvědčí, nemám problém se i já přizpůsobit, ale nejdřív se zeptám, vyvolám diskusi o tom - proč. No a tenhle příklad můžu zevšeobecnit. Když je někde nějaká schůze a existuje v něčem problém, najde se velmi málo těch, kteří mají odvahu svůj názor vyjádřit sami za sebe, navíc i s tím rizikem, že se k nim nikdo nepřidá, že se svým názorem zůstanou osamocení. A takových lidí si vážím - kteří dokážou svůj názor říct, byť je třeba kontroverzní a problematický, kteří jsou přímí a stojí si za tím, co si myslí. Na můj postoj má asi vliv i to, že pocházím z východního Slovenska. Žil jsem tam sice jen svých prvních šest let, ale možná nějaká ta hrdost (a taky hrdost na to, odkud jsem) mi odtamtud zůstala. To je mi líto u Čechů, že svoji národní hrdost nedokážou prosadit. Ať už v otázkách domácích nebo mezinárodních, například ve vztahu k Evropské unii. Slováci nebo i jiné národy jsou v tomto hrdější - na svůj původ, na svou národní identitu.

Ty sám jsi neuvažoval, že by ses do politiky aktivně zapojil? Abys měl možnost s něčím pohnout, rozčeřit hladinu?
Čeření hladin nechám mladším. A na to, aby vstoupil do politiky, musí mít člověk žaludek. A ten já  zatím nemám. Asi by  to chtělo celou naši současnou politickou scénu ze dne na den zrušit a dát prostor někomu jako je pan současný premiér Fischer a ten by tady měl se svou vládou odborníků vládnout jedno volební období sám bez vlivu politických stran a možná bychom se divili, co by ti pánové dokázali. Ale aby to nevypadalo, že kritizuji apriori všechno, co vidím, to ne, jistě je mnoho pozitivního, jenže na povrch vyplave často jen to problematické a kontroverzní... Bohužel.

Myslíš, že tvoje někdy nekompromisní vystupování může mít vliv na to, že dostáváš role drsných přímočarých chlapíků? Nebo je to tak, že roli, kterou dostaneš, si přizpůsobíš svému naturelu?
To bych vůbec neslučoval s mojí osobou. Jsem prostě herec a když dostanu úkol zahrát tvrdého chlapa, tak zahraju tvrdého chlapa, když dostanu jiný úkol, zahraju i ten. Samozřejmě, jestli mám nějaké zásady a názory a dostanu tomu podobnou roli, je to jakoby jednodušší, stačí přenést některé zkušenosti ze života do role. Ale to, co říkáš, je spíše problém režisérů a dramaturgů, že obsazují tak, jak obsazují, podle jakéhosi zajetého klišé. Jako příklad toho můžu uvést, že kdysi dávno asi někdo někde rozhodl nebo usoudil, že neumím zpívat a tancovat a od té doby jsem tudíž v muzikálech nepoužitelný. Nemyslím si, že bych byl skvělý tanečník nebo zpěvák, ale myslím, že bych leckteré role dokázal divákovi předat tak, že by to nebyla ostuda, že bych se za ně nemusel stydět. Ale přesvědčovat v sedmačtyřiceti letech režiséry, že umí člověk zahrát i něco jiného než v čem je zavedený, to už jsem vzdal, to už mi v tomhle věku za to nestojí. Jen mi je líto té mladší generace, která je taky tak obsazována - podle toho, jak se momentálně jeví. Dříve jsme milovali, ne jenom já, když jsme od režiséra dostali takzvaný protiúkol, tedy roli, která byla úplně odlišná od toho, jaký herec jako člověk byl (nebo se jevil). A díky tomu se člověk naučil hrát divadlo. Jeho herecký rejstřík se rozšířil. Samozřejmě k tomu potřeboval režiséra, který by ho vedl a úspěšně zrežíroval jeho i celou inscenaci. Nemáme čas jezdit po divadlech, ale ve filmu a konkrétně v českém, je dobře vidět současná praxe: do různých filmů je obsazována stále stejná skupina herců. Když potom vidím pět různých filmů od toho samého režiséra, mám problém rozlišovat. Jeden herec v nich hraje různé postavy, ale úplně stejně! A ve vzpomínkách pak přestávám rozeznávat, co je z kterého filmu. A to se týká i herců na jevišti. Mně kdysi Bedřich Výtisk řekl, že nejhorší bude, až budu pořád stejný. Doufám, že to ještě nenastalo a že ještě můžu něco nabídnout..

Rozumím, v okamžiku, kdy to záleží pouze na herci, na jeho disciplíně a cílevědomosti (jestli bude nebo nebude stejný) je to těžké...
Když je k tomu chápavý režisér, tak pomůže, ale ne každý je takový. Pan režisér Dušek u nás v poslední době pracoval už třikrát nebo čtyřikrát, já s ním teď dělám poprvé. Moc se na to těším.

Jakou roli jsi dostal?
No, zase tvrdého chlapíka! Programového ředitele televize. I když, to se zdálo po prvním přečtení. Teď po několika čtených zkouškách (pozn red.: rozhovor se uskutečnil koncem dubna 2010) to vypadá, že zase až tak tvrdý nebude... Dal bych povinně hostujícím režisérům (předtím než u nás začnou zkoušet) za úkol vidět všechny hry z našeho současného repertoáru. Aby pořádně poznali lidi, které chtějí obsadit. Aby se totiž nestávalo, že hercům dělají takzvaně medvědí službu, tedy že je obsadí do stejného typu role, kterou už tady hrají v jiných titulech. Já vím, že pro toho režiséra je to jednodušší, on potřebuje kus do své inscenace, aby mu odvedl tu práci, kterou on chce, ale pro herce to může být škoda.

Práce s hercem, myšlenka na jeho vývoj chybí...
Ta chybí už dlouhodobě. Holt, doba asi taková je. A něco tak utíká té mladší generaci, ta na to doplácí. K tomu se přidává ještě to, že autoři častou píšou k postavám svých her jejich věk. Vím, že to není dogma, ale často se stává, že role, které mají hrát pětačtyřicetiletí, hrají pětatřicetiletí. Asi to lze. Jenže dnes se z toho stalo už jakési pravidlo. Jakoby od určitého věku byl člověk pro divadlo starý nebo já nevím... Některým obsazením prostě nerozumím. A protože na divadle se dá zdůvodnit všechno (ve filmu taky, když je člověk obratný), tak s tím asi prostě nelze nic dělat. Přesto si myslím, že jsou určité vývojové etapy v hereckém životě a pětapadesátiletého člověka nemůže hrát člověk o dvacet let mladší. I když ho zahraje dobře, nemůže mu vzhledem ke svému věku a nedostatečným zkušenostem dát ten obsah, tu náplň, tu zralost jako ten, kdo ty zkušenosti, dejme tomu i jakési životní moudro a odstup od věci, má.

Role jsou pak ochuzené o lidskou zkušenost, lidský rozměr...
Něco mi tam zkrátka vždycky chybí. Je to dobré, ale proč to nemohlo být ještě lepší... A to se zase vracíme k tomu rebelství. Já se ptám - když je to výborné, ale může to být ještě lepší, tak proč není?!

Padla tady slova - drsný chlap, tvrďák, kritik, rebel, nespokojenec, kritik, ale byla by škoda, kdybychom zůstali jen u toho. Kdo tě jenom trošku lépe zná, musí uznat, že to tak není ani lidsky ani profesně. Některé tvoje repliky z postavy Revírníka v Lišce Bystroušce mi do dneška občas zazní v uších, slyším v nich velkou životní zkušenost (i když jsem je neviděl jako divák, ale slyšel jen v zákulisí)...

S panem Pitínským je to vždycky parádní práce, ale tahle role mi obzvlášť sedla. Neříkám, že jsem se ní ztotožnil, ale nese v sobě právě hloubku životních zkušeností a já se tak mohl opřít o vlastní zkušenosti a zážitky. A potom, bohužel, do toho přišla smrt mojí manželky, takže těch posledních asi deset repríz, když jsem v závěrečném monologu měl plakat nad mrtvou liškou, tak asi nemusím moc vysvětlovat, co to pro mě znamenalo. Bylo těžké to hrát. Kolikrát jsem si myslel, že ten monolog ani nedokončím. No... Ale do té doby to byla moc fajn práce, výborní herečtí partneři kolem - Jirka Juřina, Martin Vrtáček, Jitka Josková a všichni další, opravdu parádní práce! Po Gazdině robě, kde jsem s panem Pitínským zkoušel poprvé (a poprvé je to vždycky nej), je to pro mě druhý nejsilnější zážitek ze spolupráce s ním.

V Gazdině robě jsi hrál koho?
Samka Kožušníka, manžela Evy, krajčířky. Tenhle úkol byl pro mě složitější (a zajímavější) v tom, že Samko měl v celé hře prostor jen v půlce první půlky. Na takto zhuštěném prostoru s panem Pitínským dělat, to byla paráda! Každé slovo, každé gesto muselo fungovat. A pan režisér se postaral, aby fungovalo. Pro mě být v tom krátkém, ale intenzivním procesu s ním, bylo prostě nádherné. Všimli si toho dokonce i páni kritici a udělili mi za Samka cenu Největší z Pierotů, což mě moc příjemně překvapilo.

Horkokrevný Henry Saunders, ředitel clevelandské  Grand Opera Company taky nezapadá mezi role drsných mužů. Navíc tě asi ta jeho obrovská energičnost, kterou mu dáváš, stojí hodně sil...

Síly stojí každé představení, ať je to Saunders nebo cokoliv jiného. Člověk se snaží neflákat, ale být profesionál (tady si dovolím tento výraz použít, ale podotýkám, že nemám rád, když se někdo profesionalismem ohání, a přitom je absolutním šmírákem a amatérem - ať si to každý přebere, jak chce). K tomu chci říct, že si obrovsky vážím režiséra Roberta Bellana, který mě do této role obsadil, protože Saunders je role vtipná a jak jsme se už o tom bavili, já tady v této škatulce zařazen nejsem. Pro mě to byla veliká pocta, že si mě Robert takhle obsadil. Když režisér ví, jak s hercem pracovat (v tomto případě stačila jediná Robertova poznámka „nedělej humor"), tak už to pak jde samo a stačí se naučit text, zvládnout situace, přesvědčivě to zahrát (tak, že by člověk opravdu mohl být ředitelem opery v Clevelandu). A vracíme se opět k tomu, že by se hostující režiséři měli chodit dívat i na jiné role těch herců, které si chtějí obsadit. Protože herec by měl umět zahrát všecko. A když se vrátím k už zmíněným protiúkolům, ty, které jsem hrál dřív, mi pomohly právě ke zpracování role Henry Saunderse. Některé prvky a principy jsem z nich se svolením režiséra použil, nebudu říkat, že ne. Ale nebýt těch zkušeností, těžko bych se teď na jedné roli ke všemu hned dopracoval... Naopak právě v Saundersovi se mi bohatě vrátily.

Zmiň nějakou roli z dřívějška, kterou by dnes od tebe málokdo čekal...
Do určité doby jsem hrál všechny role. Všichni ti herci jako Láry Kolář, Bedřich Výtisk, Karel Hoffmann i současný ředitel Igor Stránský, všichni jsme byli cvičeni k tomu, abychom zvládli všechny role. Nemohlo se stát, že bychom v jedné sezóně hráli čtyřikrát tvrdé chlapíky nebo čtyři milovníky. Když jsem byl v tom věku, že jsem hrával milovníky, měl jsem v každé sezóně minimálně jeden protiúkol, abych právě nesklouzl jenom do oboru milovníků, což vytvářelo prostor, aby si herec v sobě mohl střádat různé zkušenosti. Teď nemá smysl jmenovat jednu roli, tenkrát šlo o komplexnost hereckého růstu jako takového. A netýkalo se to jenom mladých herců, kterými jsme tenkrát byli my, ale i starších kolegů - nikdy nehráli jenom dědečky (tak, jak se to děje třeba dnes). Takže nebylo možné, aby člověk hrál například policajta a ještě v té sezóně, například za tři měsíce, v jiné hře zase policajta.

Ty jsi v tomhle divadle s nějakou dvouletou přestávkou šestadvacet let. V jakém období jsi měl během té doby největší zalíbení, které ti nejvíc sedělo, jak profesně, tak lidsky?
Zatím ještě nevzpomínám, ještě žiju stále dopředu. Neobracím se k minulosti ani v herectví ani v životě. Každá sezóna v tomhle divadle byla pro mě něčím zvláštní a jedinečná. Nemůžu říct, že by třeba sezóny 2005 až 2010 stály za ho... jenom proto, že jsem si dovolil při zkoušení jedné české klasiky pronést poznámku, že v hospodě jako štamgast nemám židli a potom jsem si u onoho režiséra čtyři roky nezahrál, to už se snad změnilo, protože teď už nějaký příslib další práce od něho mám... Nemám vyloženě, co se pracovních záležitostí týká, nějaké období, o kterém bych musel říct, že nestálo za nic. Jsou samozřejmě věci, které člověka mrzí a štvou...

Spíš jsem chtěl vyzdvihnout období, které bylo v tvých očích naopak pozitivní, které ti sedělo...
Pokud není průser, tak mi sedí celek jako takový. Dílčí úspěchy a takové podobné věci já moc neprožívám, z toho se žije dva dny v novinách a pak to brzy stejně upadne do zapomnění. A z minulosti se žít nedá.

Možná kdyby sis nechal narůst vlasy, třeba bys hrál role romantičtější... (smích)
Mám dost jiných starostí, nemám čas se starat ještě o vlasy... (smích)

Jakub Bušek v Našich Furiantech...

Na to, že jsem na něho  v podstatě zbyl, se to, myslím, podařilo, ne? (smích) Ne, vážně - mám výhodu, že já české klasiky miluju. Vím, že dnešní mladí herci moc tyhle role rádi nemají, ale my jsme se na nich naučili hrát divadlo. Prostě klasika, no! To je tak, nemůžeš malovat jako Rembrandt, když neovládáš základní malířské principy, styly, přístupy. A tak i u divadla: nemůžu zahrát modernu, když neumím zahrát klasickou figuru, ať už Shakespearovu nebo nějakou českou. Zkušenosti tam nějaké byly, postavy jsou výborně napsané, pan režisér to dobře zrežíroval, byla to vcelku fajn práce. Kdysi mi kolega Ivan Knotek řekl, že jsem typ jihočeského sedláka, tak se to snad trefilo. A já taky radši hraju tyhle zemité lidi než třeba člověka z vyšší společnosti. I když i tyhle role mám rád - to jsou právě ty protiúkoly, ale nejsou mi tak blízké.

Ale Othello byl vznešený, ne?
Ano, byl vznešený, ale taky spíše zemitý, v tomhle případě ne jihočeský sedlák, ale Maur. A to se vracíme k tomu rebelství, to jsou ty figury, které od plic říkají, co si myslí a nešpekulují, jak to řeknou, aby si náhodou někdo nemyslel, že něco...

Takže ti to vlastně sedí, tyto charaktery s jasnými rysy?
Ano, sedí. Navíc jsem logik a tím pádem mám rád logicky napsané hry. Protože i život je koneckonců logický. Různé ty životní „konstrukce", které vidíme hlavně ve filmech, sice neodsuzuju, ale nejsou mi vlastní.

Práce s kterými dalšími režiséry (kromě pana Pitínského) tě podobně obohatila či obohacuje?
Musím s povděkem kvitovat práci s nynějším ředitelem, protože jsem v jím režírovaných inscenacích hrál celý repertoár, který jsem hrát vůbec mohl (až do oné židličky v hospodě, ale to už je za náma...), taky se mi dobře dělalo s Jakubem Macečkem a o panu Pitínském jsme toho už řekli dost - on sám říkává „ať není přepitínskováno!" Myslím si, že jsem přístupný každému režisérovi a s každým rád dělám. Je pravda, že očekávám, že bude mít jasno a nebude takzvaně „vařit z vody". Protože jestli se herec musí kolikrát naučit do dvou dnů deset stránek textu, tak nevím, proč by režisér neměl mít připravenou celou hru s dostatečným předstihem. Ve svých letech už poznám, kdy režisér vaří z vody a jakmile tohle zjistím, pak spolupráce začne váznout, protože vím, že k věci nepřistoupil tak, jak by si herci nejen tohoto divadla zasloužili.

Co ještě dalšího od režiséra potřebuješ pro svoji hereckou práci?
Dialog. Jakmile chybí konstruktivní dialog, jak na jevišti, tak v životě, tak ta práce podle toho vypadá.

Co fenomén televize? Pár televizních rolí za sebou máš...
O tom snad ani nepiš. Když nemáš v televizi a u filmu známé, tak se tam prostě neprosadíš. A hrát epizodní role v Ordinacích v růžové zahradě, to opravdu  nepovažuju za smysluplné. Samozřejmě - nebráním se žádné zajímavé nabídce...

Ano, to je potřeba rychle dodat...! (smích)
Říkám to proto, že jsem hrál ve dvou filmech - s dámami režisérkami paní Královou a paní Šimkovou -Plívovou, jsou to fantastické režisérky! A přiznám se, že jsem si zamiloval práci před kamerou. Kdyby přišla nějaká opravdu zajímavá nabídka, velmi bych uvažoval, jestli mám u divadla zůstat, protože mě ta kamera fascinuje a vtahuje do sebe, ale toto nepřijde, takže...

Ale v seriálu Podle práva jsi taky účinkoval...
Ano, ale to nebyl seriál v tom smyslu, jak tomu dnes většinou rozumíme, to byly dokumenty s hranými úseky, objevil jsem se asi v osmi nebo deseti skečích. Ano, bylo to právě to, co mě baví, práce před kamerou.

Má nějakou souvislost tvé projektování s divadlem?
Ano, prostorovou představivost, prostorové vidění. Bez něj bych se na jevišti i po stavbě potuloval jak vítr v bedně.

Kolegové za tebou chodí pro rady - jak postavit to, jak udělat na domě tohle, který způsob bude nejvhodnější, jaké materiály použít... Vždyť ty by ses vystudovanou stavařinou hravě uživil, ne? Co tě u divadla drží?
Mě stavařina vždycky bavila, ale divadlo mě taky vždycky bavilo. Vlastně můžu říct, že dneska dělám jako svou práci dva koníčky. Někdo má práci a jednoho koníčka, já má koníčky dva. A co se týká toho uživení, na to nemám odvahu. Mám malou dceru a potřebuju a jsem rád, že můžu mít v zádech nějakou jistotu jako je stálá práce. A to je můj koníček - divadlo. A ještě to má jednu výhodu, dělat tyhle dva koníčky dohromady. Někdy se mi zdá, že u divadla je člověk trochu odtržený od životní reality, život mimo divadlo probíhá trochu jinak. A díky tomu, že jezdím po stavbách nebo maluju domky a jiné stavby, přicházím do kontaktu s „normálními" lidmi, kteří žijou normální život, ne ten za slupkou neskutečných divadelních příběhů, které my na jevišti považujeme za skutečné, protože se jimi skutečně a velmi vážně zabýváme. A díky tomu jsem snad ještě pořád nohama na zemi a nestává se ze mě divadelní blázen, nesklouzávám do té snové divadelní reality a dokážu odlišit skutečný svět od toho divadelního. A proto jsem se z toho ještě nezbláznil. Na některých kolezích totiž známky toho divadelního zbláznění už pozoruju a tak doufám, že u mě to bude ještě chvilku trvat než se to taky projeví, než mi někdo řekne „ty jsi úplnej blbeček". (smích)

Čím tě teda divadlo naplňuje?
Když odvedu dobrý projekt, pak se ten dům postaví, je hezký a lidi o něm říkají, že je hezký, tak z toho mám fantastický pocit. A to samé je u divadla. Když nazkoušíme hru a divák ji dobře přijme a ty za sebou zpětně vidíš, že se ti podařilo jakoby postavit taky nějaký dům-roli, tak to mě naplňuje pocitem, že jsem to nedělal nadarmo. Protože už bych velmi nerad dělal něco nadarmo (ne zadarmo, ale nadarmo). Protože to je potom práce na nic, ztráta času, zmar, to si člověk může radši jít lehnout támhle k rybníku a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta... To, co mě drží u divadla je taky výborná atmosféra tady v tom souboru, doufám, že vydrží co nejdéle; a za druhé divák, který v očekávání, že uvidí něco dobrého, přijde do divadla (a on chodí!, což je pro herce znak toho, že asi svou práci dělá dobře). Tak aspoň to, když už dostatečně neohodnotí naši práci ministerstvo nebo kdo nás to vlastně platí, aspoň že divák nás ohodnotí svým potleskem.

Když vás tak vídám s Barčou, tak vám to spolu moc sluší. Jaký jsi táta? Vypadáš jako takový, který své dceři nedokáže nic odmítnout...
Jsem na ni dost tvrdý. Protože na mě byl život taky dost tvrdý, od devatenácti let stojím na vlastních nohách. Nikdy jsem nežádal od nikoho nějakou pomoc, byl jsem tak vychovaný, že se mám o sebe vždycky postarat sám. A v tomto duchu vedu i Barču. Pochopitelně - je to dcera a jako dcera nějaká privilegia má, ale snažím sám sebe uhlídat, abych to s nimi nepřehnal, aby z ní byla prostě fajn baba do života, tak jako byla její máma. My se máme moc rádi, ale protože je třeba ukrutná bordelářka, tak moc dobře ví, že za nepořádek jí neustále hrozí zarachy, že v tom jsem nekompromisní. Vidíš, teď mě napadá, ještě jsem jí žádný neudělil...

Tak ji pozdravuj a děkuju za rozhovor.

Připravil Pavel Hromádka