Takový rok, jaký zažila herečka Slováckého divadla Tereza Novotná, hned tak někoho nepotká. Nejdříve zazářila v inscenaci Nora, a to natolik, že se v březnu stala jednou ze tří českých hereček, které na prknech Národního divadla bojovaly o Thálii. Brzy poté se dozvěděla, že se jí narodí druhé dítě. Jak takové silné chvíle prožívá? Co pro ni znamenají diváci? Na to, ale i další otázky včetně té, jak se na miminko těší dcera Marika, odpovídá v následujícím exklusivním rozhovoru.

Jak budete vzpomínat na letošní rok?
Velice ráda. Hodně se toho stalo, hodně se toho splnilo. I to, co jsem si ani nedokázala představit.

Můžete být konkrétní? Co se vám splnilo jako první?
To první se spíš přihodilo, řekla bych. Na začátku roku mi zavolali z Herecké asociace, která uděluje Ceny Thálie, že jsem v nejužší nominaci na tuto cenu v ženské kategorii. A to za roli Nory ve stejnojmenné inscenaci režiséra Martina Františáka.

Jak jste reagovala?'
Vyrazilo mi to dech. Jsem člověk, který o sobě pochybuje, přemýšlí, jestli to, co dělá, dělá správně, jestli něco umí, jestli to může někoho oslovit. Tato zpráva byla pro mě takovou zelenou na semaforu, taková velká pochvala. A já pochvaly ráda.

Umíte se pochválit i sama?
Učím se to. Ale opravdu teprve učím. A hlavně – když něco ušiju, mrknu na to kritickým okem a vím, jestli se mi to podařilo, nebo jestli to mám vypárat a začít znovu. V herecké profesi je ale tento postup nemožný.

Jak na udílení cen v Národním divadle vzpomínáte s odstupem?
Byl to velice pěkný den, takový naplněný, a to i legrací. Moc jsme si to s manželem, sestrou a kamarády, kteří mě tam přijeli podpořit, užili. Ale připadá mi, že je to pár let zpátky, ne měsíců.

Setkala jste se i s nějakými ohlasy mimo oficiality na váš výkon, případně na Slovácké divadlo?
Bylo toho všeho hodně. Pochvalné reakce od různých hereckých kolegů z různých divadel, od našich diváků i od diváků pražských. Ale samozřejmě ne jen na mě, ale na celou inscenaci Nory, na výkony kolegů, režii, ale hlavně na celé naše divadlo. Z toho jsem měla obrovskou radost.

Doma vám drželo palce celé Slovácko. Jak vůbec tu velkou sounáležitost s diváky vnímáte vy herci?
Je to akce – reakce. „Prázdné“ hlediště, ač by bylo každé místo zaplněné, by bylo jako zeď. Ale může se někdy přihodit, že na sebe ty dvě strany slyší méně, nebo vůbec. A kdo něco takového zažil, ten to už nechce opakovat.

Dalším splněným snem je blížící se přírůstek do rodiny. Prozradíte, kdy by se měl narodit?
To by mě taky zajímalo (smích). Termín mám 28. prosince, ale zatím to vypadá, že bychom si dáreček mohli nadělit už pod stromeček. Necháme se překvapit.

Doma už máte dceru Mariku. Jak se těší na sestřičku či na bratříčka?
Těší se moc. Na sestřičku. Když vidím, jak to umí s panenkami, tak si říkám, že by to mohla být docela dobrá pomoc.

Je to asi těžké, ale přece jen dokážete popsat ty pocity, které se ve vás odehrávají teď, pár týdnů před narozením vaší druhé dcery?
Musím teď těšení držet teď trošku na uzdě, aby se holčičce nezačalo chtít na svět dřív, než by bylo dobré. V myšlenkách jsem už tak v půli prosince.

S nástupem na mateřskou dovolenou jste musela opustit jeviště i vaše role. Po které vám bude nejvíc smutno?
Nora skončila, s tou jsem se uvnitř sebe loučila těžko, naštěstí po ní zaplnila místo v mém srdci další žena – „ženuška“. Z těch rolí, které jsem hrála doposud, se mi bude stýskat asi po Lindě z Nájemníků. Vlastně po celé komedii. Naštěstí se v myšlenkách můžu do těch okamžiků zázraku do toho ping – pongu mezi herci navzájem a diváky vrátit.

Přijdete se do divadla na komedii podívat? Přece jen to bude asi jiný zážitek, než když jste na jevišti a sama ten příběh vytváříte.
Pokud budu mít možnost, přijdu určitě. Byla jsem zvyklá představení sledovat z herecké lóže malou skulinkou v závěsu, nebo skulinkou ve scéně coby umělecký dozor. Ale scény s Lindou, tedy postavou, kterou jsem hrála, pro mě budou nové.

Je ještě nějaký sen, který byste si přála, aby se letos splnil, když máte ten zázračný rok?
Přála bych si zdraví a štěstí pro sebe a své bližní. Letos, příští rok, navždy.