Co vám běhalo hlavou v první chvíli, když jste uslyšeli, že jste u diváků nejoblíbenějšími herci roku 2014 ve Slováckém divadle?
JJ: První bylo velké překvapení, které vystřídala samozřejmě radost, to jsem seděla ještě u stolu. Když jsem se zvedala od stolu, mně došlo, že budu muset v té své rozechvělosti odpovídat na záludné otázky Davida Vackeho a že mi to určitě nepůjde a nedostanu ze sebe ani slovo a bude to ostuda. Potom jsem si uvědomila, že při té cestě, kterou jsem šla, taky můžu uklouznout, strašně moc mi totiž klouzaly boty, a nedej bože i upadnout, takže další ostuda by byla na světě. Pak jsem si říkala „hlavně neplakej, rozmažeš si řasenku“, to už jsem stála na místě a přebírala cenu od pana ředitele.
TŠ: Zrovna jsme byli ve velmi družném rozhovoru s Jirkou Hejcmanem a Zdeňkem Trčálkem, takže jsem to své jméno tak trochu přeslechl a pak rychle vyrazil. Ani jsem neměl moc času přemýšlet. Ale teď zpětně bych moc rád poděkoval všem divákům, kteří mi poslali hlas a vůbec všem příznivcům Slováckého divadla. Protože bez nich bychom tuhle krásnou profesi nemohli dělat. Máme nejlepší diváky a miluji je.

A když bylo vaše jméno znovu vyhlášeno i v případě ceny Největší z pierotů?
JJ: První bylo velké překvapení, které vystřídala samozřejmě radost, to jsem seděla ještě u stolu. Když jsem se zvedala od stolu, mně došlo, že budu muset v té své rozechvělosti odpovídat na záludné otázky Davida Vackeho, a že mi to určitě nepůjde a nedostanu ze sebe ani slovo a bude to ostuda. Potom jsem si uvědomila, že při té cestě, kterou jsem šla, taky můžu uklouznout, strašně moc mi totiž klouzaly boty, a nedej bože i upadnout, takže další ostuda by byla na světě. Pak jsem si říkala „hlavně neplakej, rozmažeš si řasenku“, to už jsem stála na místě a přebírala cenu od Martina Nevyjela.
TŠ: No řekl jsem si, že je to trochu stereotypní. Ale na druhou stranu i pohled odborné veřejnosti potěší. V tomto případě se diváci shodli s odbornou porotou. Jak říkám, máme vyspělé publikum. 

Diváci vás oba mají rádi již léta. Režiséři vám věří a svěřují vám ty největší nebo zásadní role ve svých inscenacích, byli jste již nejednou za svou práci oceněni. Mohlo by se zdát, že si každý rok z divadelních plesů odnášíte nějaký titul. Pro Jitku jde o šestého Oskara a čtvrtého Pierota, pro Tomáše dokonce o sedmého Oskara a také čtvrtého Pierota. Budu-li dále pokračovat v terminologii čísel, Tomáš získal Oskara naposledy před dvěma lety, Pierota ale po osmi letech. Jitka obě ceny po letech sedmi. Přidává nějak to delší období „bez cen“ letošním vašim Oskarům a Pierotům na vážnosti?
JJ: Tvá terminologie čísel hlavně ukazuje, jak silný herecký soubor ve Slováckém divadle je, a že to není jenom divadlo dvou herců, Joskové a Šulaje. Cen si vážím stejně, jako před sedmi lety. Udělaly mi stejně velkou radost, jako ty před sedmi lety. A těch sedm let „bez cen“ jsem se radovala z úspěchů svých kolegyň a kolegů. Snažím se svou práci dělat co nejlépe a pokud za to dostanu i ocenění, je to o to víc potěšující, ale i motivující stále na sobě pracovat.
TŠ: Ne to rozhodně ne. V našem souboru je spousta talentovaných herců a hereček a v minulých letech byli prostě lepší jiní a proto byli oceněni. Není to jen divadlo dvou herců, jak jsem občas někde zaslechl. Samozřejmě si obou cen moc vážím a budu se snažit nezklamat.

Máte mezi inscenacemi, které Slovácké divadlo uvede v roce 2015 nějakého svého favorita? Těšíte se na nějakou práci víc než na jiné?
JJ: Na každou novou roli se těším a je mi jedno, jestli to bude Macbethovi, v Deníku Anny Frankové, v Alence kraji divů nebo v Chicagu. Pro mě je důležitější, že za každým tím titulem je snaha a chuť udělat vynikající, zajímavé divadlo a já můžu být jeho součástí.
TŠ: Zatím nevím, kde a co budu hrát, kromě Macbetha, na toho se těším. Bude to má čtvrtá velká Shakespearovská postava a třetí v režii Igora Stránského. A potom mě hodně láká Chicago, ten muzikál mám moc rád a myslím, že v režii Radka Balaše čeká diváky velká podívaná a nás herce velká dřina.

Děkuji za odpovědi a gratuluji k Oskarům i Pierotům!