Víte, kdy od režiséra Pitínského přišla nabídka zahrát si na prknech pražského Národního divadla? Na to si vzpomínám velmi přesně, bylo to v září loňského roku, když jsme s vrátili z prázdnin a opakovali Lišku Bystroušku. Pitínský za mnou přišel s tím, že bude v Praze inscenovat hru Fráni Šrámka a jestli bych si v ní chtěla zahrát. Stejně tak oslovil i kolegyni Aničku Pospíchalovou, ta ale za několik týdnů zjistila, že s manželem čekají miminko, tak z práce v Národním bohužel sešlo. Jak na nabídku reagovali kolegové ve Slováckém divadle? Nežárlili? Myslím, že ne. Vzpomínám si, že den před tím, než jsem do Prahy odjela na první zkoušku, mi spousta z nich přála, ať v Praze ukážu, jak se dělá pořádné divadlo. (Smích) Byla jste pak nervózní? Strašně. Představte si, že přijdete na zkušebnu a za stolem sedí pánové Vinklář, Pavelka, Bareš, Švehlík, vedle nich paní Medvecká a další osobnosti. Celá jsme se třásla. Ale měla jsem dvě výhody. Jednak jsem se nějaký čas předtím, když jsme v Praze s panem režisérem Pitínským přebírali cenu za Lišku Bystroušku, seznámila s pány Vinklářem a Švehlíkem a druhou výhodou bylo, že Slovácké divadlo má v Praze dobrý zvuk a mnozí herci je znali a mluvili o něm s velkým respektem. Můžete být konkrétní? Kolegyně se třeba každou chvilku na Slovácké divadlo vyptávaly, kdeco je zajímalo a nakonec se dohodly, že k nám zkrátka přijedou, aby ten moravský divadelní zázrak viděly na vlastní oči. Zaslechla je paní Medvecká a začala prosit, aby ji do auta vzaly také, protože nemá řidičák a ráda by přijela. Jak na vás působily hvězdy z televize a filmu tváří v tvář? Všichni byli milí. Například zmiňovaná paní Medvecká – to je úžasný člověk, třeštidlo, má pořád dobrou náladu a přitom je vynikající herečka. Když zkoušela svoji scénu, chodila jsem se na ni dívat a ani jsem nedutala. Má ve hře velmi emotivní výstupy, běhal mi mráz po zádech. Nakousla jste zkoušení. Jak probíhalo? Překvapilo vás něco? Nečekala jsem, že bude práce tak disciplinovaná. S úderem začátku zkoušky jsou všichni připraveni, v přesně stanovenou hodinu je přestávka a na minutu přesně se končí. Ve Slováckém divadle to tak snad není? Samozřejmě, že neexistuje, aby herci nechodili na zkoušky, nebo se nějak ulívali. Ale stane se, že když je práce mimořádně náročná a režisér to cítí, udělá pauzu, herci se vydýchají a pak se jede znovu. A někdy klidně přetáhneme. To se zase nestane v Národním… To se opravdu nestane, protože herci mají kromě divadla spoustu jiných závazků. Natáčejí, dabují. Stává se, že po zkoušce mají u divadla přistavená auta, a ta je už odvážela za dalšími povinnostmi. Tím se možná vysvětluje i ona disciplína. Každá minuta je důležitá. Na začátku se hra připravuje na zkušebně. Jaké to bylo, když jste poprvé vstoupila na to posvátné jeviště? Na to nikdy zapomenu. Uviděla jsem ten obrovský prostor a řekla si: „A sakra.” Navíc všude zlato… Ale věděla jsem, že se tím nesmím nechat sešněrovat a naplno jsem se pustila do práce. V době zkoušení jste oslavila narozeniny. Byli u toho i herci Národního divadla? Ano a bylo to dojemné. Řekla jsem si, že bych měla kolegy aspoň symbolicky pohostit, tak jsem přivezla slivovici. Ti z ní byli úplně vedle, každý si ten svůj doušek opatroval jako nějakou svátost. A pak se najednou všichni seřadili a začali mi přát a dávat dárečky a z toho jsem byla vedle zase já. Bylo to moc milé. Jak probíhala samotná premiéra? Tu zase na rozdíl od nás v Hradišti moc neprožívali. My si stejně jako v jiných divadlech dáváme malé dárky, přejeme si tradiční divadelní „„zlom vaz“”, po premiéře si všichni poděkujeme za odvedenou práci, za každým osobně přijde a poděkuje mu i ředitel. V Národním divadle to kromě onoho přání o zlomení vazu není. Ale na druhou stranu, hledejte všechny, když se rozutečou do divadelních šaten. Národní divadlo je totiž obrovské, velmi snadno bych tam zabloudila. Ovšem pan Pitínský na poděkování nezapomněl. Jaké je premiérové publikum pražského Národního divadla? Byla jsem překvapená, že nebylo plno. V hledišti byla spousta volných míst. Ale to jsem moc nevnímala. Pro mě bylo důležité, že mezi diváky sedí mí přátelé od nás z divadla. Ale večírky k divadlu patří, ne? Po představení jste to rozjeli… Vím, že spousta diváků žije v představě, že herci po představení hýří v divadelním klubu až do rána, ale není to tak. Pravda, občas si tam na chvíli zajdeme, ale po hodince jdeme všichni postupně domů, protože jsme unavení. Tak je to v Hradišti i v Praze. I když zrovna po první repríze Zvonů nás pan režisér Pitínský pozval na dvojku vína a pak se to trochu protáhlo. Ale to byla výjimka. Počkejte, jak protáhlo? Když jsme se okolo třetí hodiny rozhodli, že půjdeme spát, vymyslel pan Vinklář, že poslední kolo si dáme u něj doma. Má nádherný byt na Kampě, všude visí obrazy a fotky kolegů. Nezapomeňte, že jeho přítelem byl Miloš Kopecký, Jan Werich, Vladimír Menšík a další. Navíc je fantastický vypravěč, takže jsem se pořád smáli. Byl to silný zážitek už proto, že jsem jej poznala i z druhé stránky. V divadle s ním moc veselo není, je to tím, že se pořád soustředí na práci a nechce se rozptylovat. Teď jsem měla pocit, že přede mnou sedí úplně jiný člověk. Vzpomínal na nejrůznější natáčení, na kolegy. Škoda, že většina těch historek se nedá publikovat. Jak vás tak poslouchám, přiznejte, neučarovala vám Praha? Přijala byste nabídku na stálé angažmá? To je velmi složité. Dnes říkám, že ne. Jednak z osobních důvodů a jednak proto, že se těším na příští sezónu, protože budeme u nás ve Slováckém divadle dělat celou řadu zajímavých inscenací a ráda bych u takové práce byla. Navíc mi už chybí naši diváci, kolegové, celá ta atmosféra. Nikdy ale neříkej nikdy. Jitka Josková Čtyřiadvacetiletá herečka se narodila v Uherském Hradišti. Po studiu na brněnské konzervatoři nastoupila do Slováckého divadla, kde vytvořila celou řadu výrazných rolí. Za postavu Konstance v Amadeovi získala cenu diváků Slovácký Oskar, stejného ocenění spolu s cenou kritiky Největší z pierotů se jí dostalo i za ztvárnění Niny v dramatu Racek. Nevíce pozornosti si však vysloužila jako Liška Bystrouška ze stejnojmenné inscenaci v režii J. A. Pitínského. Kromě mnoha cen byla za roli nominována na Thálii a její výkon byl označen za druhou nejlepší hereckou kreaci loňského roku. Jitka Josková je svobodná a šťastně zadaná.