Igor Stránský
Herec, režisér. Angažmá ve Slováckém divadle od r. 1969, ředitelem od r. 1990.

Odcházíte z divadla, kde působíte od roku 1969, jak se cítíte?
Dosud jsem neměl čas přemýšlet nad tou změnou. Teď nastává rekapitulace, dodělávám, co jsem ještě nestihl. Žádná sentimentální bolest se nekoná. Mám za sebou kus práce, za kterou se nestydím. Nyní už budu mít volné ruce na svou původní profesi – režírování. Toho ještě dlouho nechci nechat…
Co plánujete na následujících pár měsíců?
Jako první musím opravit plot na baráku (smích). Pak se mi splní sen – pojedu na turistickou dovolenou na ostrov Tenerife. Po návratu se konají oslavy 70. výročí Slováckého divadla a pak pomalu začnu připravovat věci, které bych měl režírovat.
Dá se pár slovy charakterizovat 46 let se Slováckým divadlem?
Ano: Ani promile pocitu marnosti.
Stejně tak dlouho jste v Uherském Hradišti.
Zde jsem rád zakotvil a získal spoustu přátel. Při našem rozhovoru se díváme na kašnu na Masarykově náměstí a vybavují se mi vzpomínky na 70., 80. léta. Vždycky při sobotních nákupech jsme se sešli s přáteli u kašny a vyprávěli si fóry. Smích se ozýval všude kolem. Musím říct, že Hradiště si velmi vážím. Jeho genius loci je hlavně o lidech. Byla zde spousta souborů a kulturních spolků a po revoluci skoro nic nezaniklo – na rozdíl od jiných míst v republice. Toto město má obrovskou sílu. Tady se hodně čte, hodně zpívá a hodně tančí. Hradiště ještě neovládla kultura médií, ale je tu kultura živá. To je přece o lidech. Že máme v divadle plno je i o proto, že je tu pořád dost lidí, často bezejmenných, kteří toto vytváří, budí to, staví to. V tom je síla Uherského Hradiště jako kulturního města.
Jaké je podle vás Slovácké divadlo dnes?
Dělat dobré divadlo s dobrým souborem je běh na dlouhou trať. To neuděláte za rok ani za dva. Když jsem se stal ředitelem, ztratil jsem v divadle všechny kamarády. Kdybych si je nechal, bylo by to nefér vůči těm druhým a vznikaly by rozpory. A to jsem nechtěl. Bylo to trochu bolavé, ale myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Za tu dobu 26 let, co jsem byl ředitelem, jsem musel dělat i nepříjemné kroky. Ti, co mysleli na sebe – na svůj vlastní prospěch, ti neměli v divadle co dělat a divadlo opustili. Dnes je to poznat v pozitivní energii, v tom, co jde z jeviště do diváků a ti to poznají. Odsud se to odráží zpět na jeviště a je z toho krásný duševní dialog.
Jakým směrem si přejete, aby se divadlo ubíralo?
Já bych byl strašně rád, aby v naší překotné době, kdy vznikají nové umělecké směry a způsoby vyjadřování, aby se v první řadě myslelo na diváka a ne na exhibici jednotlivých tvůrců. Protože to je síla Slováckého divadla. Pak divák rád přijde a bude přijímat i věci náročné, protože bezpečně ví, že je to pro něj. To bych přál novému vedení – aby v tomto trendu pokračovalo, ať už používá jakékoli umělecké prostředky.


Michal Zetel
Herec, režisér, bývalý ředitel divadla Buranteatr, Brno.

Nastupujete jako ředitel Slováckého divadla. Jak se na tuto novou roli těšíte?
Těším se hodně. Ředitelem divadla jsem byl, i když to bylo divadlo menší, a jsem zvyklý takto pracovat. Zjistil jsem, že mi nevyhovuje dělat jen inscenaci a nestarat se o produkci. Zároveň by mě nebavilo jen ředitelovat. Spojení – umělecký šéf a ředitel, jak je to zde v divadle zvykem, je pro mě ideální. Baví mě i manažerská práce – tabulky, vzorečky, čísla, to je moje… Přináší to i nejistotu, je pro mě nové komunikovat se zřizovatelem, poznávat fungování příspěvkové organizace. Věřím, že v divadle je spousta zkušených lidí, kteří mě podrží a řeknou mi, co a jak. Náraz bude ale razantní, protože odchází kromě ředitele i hlavní manažerka paní Slachová.
Jakým směrem chcete Slovácké divadlo vést?
Mám plán. Nechci hodnotit práci předchozího managementu, když řeknu, že Slovácké divadlo funguje na poloamatérské bázi – aparát divadla je malý a je zde obrovské množství produkcí. Lidé pak spoustu věcí dělají ze své vlastní dobrovolnosti a iniciativy. Náš rozpočet není nafukovací a u některých herců i produkčních jsou platy hluboce pod tržní hodnotou a tito lidé jsou pro mě velmi cenní a důležití. Chci, aby každý dělal to, co má a dostal za to adekvátní odměnu. A to bude trvat nějakou dobu. Rád bych také, aby se o našem divadle dozvědělo ještě více lidí venku, abychom se účastnili prestižních přehlídek a navázali spolupráci i se zahraničím. Hlavním posláním Slováckého divadla je samozřejmě vykonávat kulturní službu tady, ale lidé, kteří ji vykonávají, potřebují i jiné impulsy a stimuly. Potřebujeme se také porovnat s aktuální konkurencí.
Město Uherské Hradiště je pro vás relativně nové, nedávno jste se sem přistěhoval, je to tak?
Ano, asi před dvěma týdny. Já sám pocházím z vesnice, od dob studií se ale pohybuji ve větších městech. Když se po Uherském Hradišti večer procházím, cítím, že má punc města. Je na něm ale zvláštní to, že vše je na jednom místě, město je jakoby zmenšené. Připadám si tu jako ve švýcarském městečku. Vždy, když jsem jel z Brna do Uherského Hradiště, tak jakmile jsem sjel z Buchlovských hor dolů, snížil se mi tep asi o dvacet tepů za minutu. Člověk se tady znovu nadechne a je to velmi příjemné. To je i jeden z důvodů, proč jsem sem přišel. Chci, aby mé děti vyrůstaly v takovém městě. Mám to tady rád. Srdečnost a vstřícnost lidí se opravdu běžně nevidí – to jsem poznal třeba i při zařizování nového bydlení.
Hradišťský divák je možná stejně specifický jako naše město, už víte, jaký je?
Zatím ho ještě úplně neznám. Ale herecký soubor a lidé v divadle to vědí velice dobře. Skladba programu bude velmi podobná, osvědčila se – chceme dělat divadlo pro všechny. Dobrou zprávou pro diváky je, že jsme změnili způsob předprodeje. Mohou si teď na jakékoli představení koupit lístek i online, i když se může stát, že se bude hrát třeba až za půl roku.
Nemusí se divák bát, že Slovácké divadlo bude jiné?
Nebude jiné. I když jsou moje režisérské touhy jinde, přijal jsem fakt, že spousta diváků navštěvuje také lehčí žánry a ty v nabídce zachováme.

Mgr. Markéta Macháčková