Poslední dobou jste hrál stále v komediích. Máte je radši? To, že jsem obsazený do komediálních titulů, neovlivňuji já, ale dramaturgie a režiséři podle toho, kam se jim herec typově hodí. Ale na přímou otázku přímá odpověď. Komedie mám radši, protože při jejich hraní slyším okamžitou reakci diváků. Vím, že jsem se strefil a že diváci jdou se mnou. U vážných věcí je to těžší rozpoznat. Tak to bude teď změna. Nejnovější inscenace vašeho divadla Skleněný zvěřinec moc k smíchu nebude... Skleněný zvěřinec je sice vážná hra o vážných věcech, ale i tady bude dostatek vtipných situací. Mnozí herci na otázku, ve které hře by si chtěli zahrát, odpovídají, že jsou jim blízké právě ty od Tennessee Williamse, autora Skleněného zvěřince. Čím to podle vás je? Williams umí popsat přesně situace, nenechá diváka vydechnout, pořád dochází k novým zvratům. Je radost dívat se na jeho hry. Však častokrát patří v divadlech mezi divácky nejoblíbenější a to navzdory tomu, že nejde o komedii. Prozradíte tedy o novince něco bližšího? Nerad bych popisoval děj. Snad jen řeknu, že diváci se dostanou do zvláštní rodiny. Otec ji opustil, zůstala jen matka, syn a postižená dcera. Kolem ní se všechno rozvíjí a odehrává. Vy hrajete onoho syna? Ano. Ten kluk to má strašně těžké. Živí celou rodinu, pořád myslí na svoji sestru a přitom mu matka stále něco vyčítá. Prožívá doma peklo. Nakonec to nevydrží a uteče. I když pak má výčitky, protože neví, co bude s jeho nemocnou sestrou... Znáte něco podobného z vlastního života? Svým způsobem ano. Ještě mi nebylo osmnáct a odešel jsem z domu. Od té doby se tam vracím jen občas. A taky mám sestru a myslím na ni častěji, než na jiné členy rodiny. Je to zvláštní. Věřím, že i diváci poznají některé své osudy. Režisérem je Zdeněk Dušek, s ním už jste spolupracoval na komedii Svačinka generálů. Je to tentokrát jiné? Zásadně. Svačinka generálů byla stylizovaná komedie, tady by mělo všechno působit co nejautentičtěji, režisér přímo vyžaduje co nejpřirozenější chování. Znáte ty hry, kdy všechno působí naprosto přirozeně a samozřejmě? Každý detail je propracovaný, každé gesto má svůj význam. Tak toho bychom chtěli docílit i tady. Vyjmenoval jste matku, její dceru a syna. Půjde tedy o hru pro tři herce? Nene, ve Skleněném zvěřinci jsou čtyři postavy. Kromě Jarušky Tihelkové, která hraje matku a Terezy Novotné – ta představuje onu postiženou dceru, se ve hře objeví ještě jedna důležitá postava. Hraje ji Zdeněk Trčálek a je velmi zásadní, protože přijde zcela nečekaně a všechno převrátí vzhůru nohama. Bude to hodně napínavé. Máte rád hry, ve kterých je málo postav? Jak kdy. Někdy je zajímavé sledovat, co se všechno těm postavám stane, jste s nimi vlastně celou dobu. Když vás to pohltí, je to super. Vzpomínám si na inscenaci Koza, viděl jsem ji nedávno. Tam hraje po celou dobu většinou jen Juraj Kukura a Emilka Vášáryová a absolutně mě to dostalo. Najedou mi vůbec nevadilo, že tam nepřichází pořád někdo nový, aby se diváci náhodou nezačali nudit. Vzpomněl jste Emílii Vášáryovou – pokud se nepletu, tak se znáte osobně, že? Ano, když jsem psal diplomovou práci o jednom představení, kde hrála, oslovil jsem ji, zda by mi s ní pomohla. Byla neuvěřitelně milá. Dala mi dokonce vlastní obhajobu její docentury, abych z ní čerpal zvala mě k sobě domů, do divadel. Takže jste se spřátelili? Ale ne. Mně přišlo hloupé využít její nabídky - přijet do Bratislavy, jít se podívat divadla a pak jít k ní domů spát, i když mě několikrát zvala. Nebo jí zavolat, že bychom mohli zajít na kafe. Viděli jsme se jen několikrát a já jsem hlavně potřeboval dopsat tu diplomku. Vraťme se ke Skleněnému zvěřinci, premiéra bude už 18. března. Co vás při zkoušení nejvíc baví? Já jsem už od začátku zkoušení říkal, že se těším, až budeme celou hru projíždět, až si to zahrajeme. V tom je totiž ta hra úžasná. Tolik nejrůznějších poloh, tolik situací, tolik emocí a tolik zvratů a nečekaných zápletek. Víte, co vás ve Slováckém divadle čeká po Skleněném zvěřinci? Jelikož budeme připravovat hned dvě komedie, tak je velmi pravděpodobné, že budu obsazený do některé z nich.