18. 1. 2016
Máme za sebou premiéru tragikomedie Zlatý drak točící se okolo pěti nelegálně zaměstnaných Číňanů a jednoho vytrženého zubu. Režie se ujal Michal Zetel, dramaturgyní je Iva Šulajová. Čím ji novinka v repertoáru zaujala? Čtěte v rozhovoru, který s ní vedla Markéta Kudeříková ...
Ivo, v jakých souvislostech nebo za jakých okolností v tobě vzklíčil nápad inscenovat Zlatého draka?
Četla jsem už před časem jinou Schimmelpfennigovu hru – Na Greifswaldské ulici – a už tehdy mě zaujal autorův (post)dramatický styl. Schimmelpfennig zde zasazuje jednodenní drama několika hrdinů všedního dne na jednu z hlavních dopravních tepen Berlína a v rychlém sledu prolíná sekvence příběhů lidí, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného. Je to jako by pořizoval a následně sestříhal čtyřiadvacetihodinový videozáznam. Toto „oko kamery“ jako vypravěčský princip se objevuje i ve Zlatém draku (i dalších jeho textech). Greifswaldská ulice je motivy, které v příbězích vypráví, ryze velkoměstská, mnohé z nich se nám na Slovácku zatím diky bohu vyhýbají. Zato asijské bistro či rychlorestauraci, což je hlavní hrací prostor Zlatého draka, najdeme snad v každém malém městě.
Co tě na hře oslovilo?
Především je to styl, a to nejen styl dramatiky, která kromě přímého dialogu, pracuje s řečí polopřímou i nepřímou, dialogické pasáže střídá s vyprávěním – přímou mimézi (předvádění) s diegézí (zprostředkování), ale také styl jazykový, který se na pozadí takto vytvořené struktury rozvíjí do skutečného básnického tvaru. Přes tvrdost a nelítostnost některých obrazů je celek velmi poetický. Autor si skvěle hraje s časem, ale i s hereckými stereotypy – pět herců představí přes patnáct rolí, herecký výraz je „narušován“, a tím rozšiřován, skrze zpřevrácení toho, na co jsme zvyklí: muži tu hrají ženy a naopak, staří mladé a naopak. Není to však herecká exhibice, karikaturnost, spíše snaha dostat se k obecnému pojmenování determinace člověka v současné společnosti. Samotný děj hry je pak velmi jednoduchý a až pohádkový: v souladu s tím by se dalo říct, že vypráví o pouti jednoho vytrženého zkaženého zubu – což může být docela dobře metafora jedné (západní?) civilizace. Zlatý drak zkrátka zahrál na tu správnou strunu v našem současném divadelním cítění a s režisérem Zetelem, který má německou dramatiku ve velké oblibě, v tomto panovala jednoznačná shoda.
Zlatý drak vzbudil v divadelním světě velký zájem. Čím to podle tebe je?
Německá dramatika obecně vždycky posouvala hranice divadelního výrazu a určovala směr. Dokáže si svou sítí divadel a aktivních angažovaných diváků rozvíjet spoustu dramatických autorů, kteří jsou velmi umělecky plodní. Roland Schimmelpfennig se z původního novináře a asistenta režie stal etablovaným dramatikem, který píše hry na objednávku do mnoha německých divadelních domů. Jeho přímá divadelní praxe je však v jeho psaní dobře patrná. Je vidět, že divadelní prostředí velmi dobře zná, což je jeden z velkých kladů. Jeho styl je oblíbený také proto, že na rozdíl od předchozí tzv. colness dramatiky 2. pol. devadesátých let minulého století, která svůj vztah k soudobé společnosti vyjadřovala skrze šokování diváka, Schimmelpfennigova generace pojmenovává svět mnohem laskavěji a s opětovným návratem k člověku jako emočně citlivé bytosti. V neposlední řadě skýtá Schimmelpfennigova dramatika, jako každý skutečně poetický text, nekonečně možností inscenování, a jako taková je trvalou výzvou inscenátorům.
Téma imigrace je nyní velmi aktuální...
Ano, i tato linie je ve hře patrná. Spíše jde ale o pozvolnou jihoasijskou migrační vlnu během druhé poloviny minulého století než o tu masivní současnou blízkovýchodní. I proto by mohlo být českým divákům téma Zlatého draka blízké, protože jsme migrační vlnu z Vietnamu za minulého režimu zažili a protože potomci těchto migrantů žijí mezi námi v poměrně početné menšině. My ale o jejich životě u nás téměř nic nevíme. Nicméně obecný pohled na život člověka „bez papírů“ v cizí zemi je takřka hlavním motivem hry. Tematizuje se vykořenění (viz motiv zubu vytrženého i s kořenem), absence domova, a to nejen toho „východního“, který opouštějí migranti, ale i toho „západního“, jehož kontury se jeho vyspělým západním občanům začínají stále více rozmazávat.