26. 1. 2016
V sobotu čeká diváky slavnostní premiéra tragikomické hry Táta autora Floriana Zellera. V hlavní roli místy jímavé, místy krutě vtipné černé komedie uvidíte Vladimíra Doskočila. Sekundovat mu budou Jaroslava Tihelková, Kamil Pulec, hostující posila Barbora Nesvadbová, Petr Čagánek a Anna Pospíchalová. Premiéře bude v pátek dopoledne předcházet vyprodaná veřejná generální zkouška.
Vstupenky na některou z únorových či březnových repríz nabízíme v sekci e-vstupenky.
Režiséra Táty - Tomáše Pavčíka vyzpovídala Markéta Kudeříková. Přečtete si, proč si vybral k inscenování právě tento titul, co podle něj čeká diváky a co mu na práci na této slovácké novince připadá nejtěžší...
Jak jste drama Táta objevil?
Když jsme v srpnu 2015 společně s Michalem Zetelem a dramaturgyní divadla Ivou Šulajovou řešili možný titul, bylo ve hře několik věcí – provoz divadla, náročnost titulu z hlediska diváka, cílová skupina (možnost představení pro školy), ale především role pro herce Vladimíra Doskočila, který by takto korunoval své dlouholeté působení ve Slováckém divadle. Tak jsme společně vybrali tuhle hru.
Co vás na této hře oslovilo?
Především téma stáří, které se v současné době více či méně dotýká každého z nás. Ale především zpracování tématu s nadsázkou, lehkou ironií, ale zároveň s nezadržitelným koncem. Florian Zeller napsal hru nesmírně citlivě, živě a bez kompromisů dokáže diváka vtáhnout do děje tak, aby i on byl na chvíli v kůži člověka s kognitivní poruchou, nebo toliko člověka, který je zkrátka jen starý a začíná ho zrazovat paměť.
Jaký žánr diváky vlastně čeká?
Autor hru označuje jako „tragická fraška“. Je to samozřejmě nadsázka, nicméně jedná se o jakousi sentimentální tragikomedii, nebo chcete-li hořkou komedii. Zasmějete se, ale cesta Vladimíra Doskočila jako táty je cestou postupně se blížícího konce. Dramaturg Miroslav Ondra ji před časem nazval podzimní hrou, to mi přijde jako nejpřesnější označení.
Komedie se ihned po uvedení stala velmi populární jak v Paříži, tak i ve Velké Británii a připravuje se uvedení i na Broadwayi. Co myslíte, že diváky do hlediště nejvíc láká?
Je to především téma, se kterým se lidé v moderní společnosti setkávají stále častěji – stáří a vše co s sebou nese – nemoci stáří, neschopnost starat se o sebe; rodina a lidé, kteří se o staré lidi musí starat, přitom jim to dnešní doba úplně neusnadňuje. Zároveň je to precizní text Floriana Zellera, který téma nestaví jako melancholickou či didaktickou ukázku nějakého stavu jedince ve společnosti, ale s nadsázkou a humorem vplétá samotného diváka do osidel nejasností a zmatků selhávajícího mozku.
Co je podle vás na práci na nové hře nejtěžší?
Nejtěžší práci mají herci, především Vladimír – obrovské množství textu a to především velmi krátkých jednoslovných replik střídajících se v poměrně rychlém tempu. Celý text je pak dost závislý na práci s načasováním, proměnách atmosféry, vše ale v poměrně přísném realisticko-psychologickém módu.
Se Slováckým divadlem jako režisér spolupracujete poprvé. Jak se Vám pracuje s „intimní“ šesticí herců v komorním prostoru Malé scény?
Výborně. Navíc mám pro herce Slováckého divadla slabost. Mám pocit, že mají divadelní práci rádi. A to myslím opravdu rádi.
Také jste se pohybově podílel na inscenaci Sám na dva šéfy. Co je Vám tedy bližší?
Zabývám se řekněme pohybovou stylizací a to byl také můj úkol v inscenaci Michala Zetela Sám na dva šéfy. Zkrátka zkusit vymyslet s herci pár gagů, nějakou tu bitku, pád. A mám rád obojí. Režii i práci gagmena.