5. 2. 2016
Dnes je na programu dne výsledek několikaměsíčního úsilí - čeká nás veřejná generální zkouška komedie z divadelního prostředí Bez roucha. Ikdyž se jedná o veselou a velice vtipnou hru, zkoušení bylo dosti náročné. Herci pod vedením režiséra Šimona Dominika z větší části zkoušeli v kulturním domě v Míkovicích, protože v divadle se v jednom čase chystaly hned tři premiéry. "Scéna vyžaduje stavbu do patra, což nebylo možné na hlavní scéně, kde se zkoušela jiná inscenace, ani na Malé scéně," vysvětluje mluvčí divadla Josef Kubáník. "V Míkovicích nebylo úplně teplo. Všichni zkoušeli v kabátech a šálách a až po návratu do divadla jsem zjistil, jak herci vypadají," dodal s úsměvem režisér, který se se Slováckým divadlem potkal pracovně vůbec poprvé. Co bylo podle herců při přípravě inscenace nejnáročnější? ...
David Vaculík: Co vám mám povídat! Je to dřina jak na dole Paskov (smích). Ale nijak nás to nepřekvapuje, jsme na to připraveni. Dělat humor, to není žádná sranda. Vím, že to zní jako brutální protimluv, ale moudří vědí, že čím méně se u zkoušení baví herci, tím více se budou smát diváci.
Pavel Majkus: Na této práci je nejtěžší správné zavírání dveří. Ani dřív, ani později – zkrátka koncertní záležitost pro jedny, dvoje, troje a někdy i čtvery dveře najednou!
Irena Vacková: Postava paní Clackettové, kterou hraju, je napsaná jako popletená hospodyně, která na jeviště přináší nebo z něj odnáší, co nemá. Mám vyrobených několik seznamů a „jízdních řádů“, které jsou rozmístěny kolem jeviště, abych věděla co a jak. A do toho všeho se zapojují včas a správně otevřené či zavřené dveře.
Petra Staňková: Mám strach, abych Poppy zvládla naplnit herecky a nedělala jen nacvičený pohyb či příchod na jeviště. Ale abych jí dokázala vdechnout život, aby byla pro diváka uvěřitelná a abych ji zahrála takovou, jaká podle mě je.
Martin Vrtáček: Nejtěžší asi bylo vydržet tu zimu v kulturním domě v Míkovicích, kde jsme většinu času zkoušeli. Ale zase budu rád vzpomínat, jak jsme se krásně zahřívali v místní hospůdce. Čajem a kávou, samozřejmě.
Josef Kubáník: Poprvé hraji trojroli. Tedy herce, který hraje dvojroli. Už tohle samo o sobě je tak bláznivé, že zvládnout to bez úhony rovná se malému zázraku. Ale hrát komedie mě baví, protože narozdíl od Ibsena hned víte, jak vám to jde. Jakmile se totiž diváci nesmějí, je jasné, že je něco špatně. Nemůžete pak přijít domů a říct: "Dneska to bylo bezvadné představení, diváci ani nedutali”.