13. 1. 2006
Před několika lety byli Martin Vrtáček a Robert Bellan hereckými kolegy. Pak přišly Rychlé šípy a miláček publika Bellan vyměnil herectví za režii. Na oblíbeného kolegu ale nezapomněl a pokaždé, když se do Slováckého divadla pracovně vrátil, mu svěřil některou z rolí. Za hlavní postavu v komedii Blbec k večeři získal Martin Vrtáček dokonce Slováckého Oskara. Za několik dnů se představí v další velké roli. Bude jí otec jedné bláznivé rodinky. Ano, na prkna Slováckého divadla přichází očekávaná bláznivá komedie Vraždičky režiséra Roberta Bellana.
Roberta Bellana si pamatuješ především jako hereckého kolegu. Jaký byl?
S Robertem jsme si užili hodně legrace a já si pamatuji jenom to dobré. Nejraději vzpomínám na Nestroyovu komedii Lumpacivagabundus. Tak jako v ní jsme se chovali i v civilu a jakékoli nedorozumění i případné neshody jsme okamžitě přepíjeli.
Stalo se ti někdy, že tě na jevišti vyvedl tak z míry, že bys nejradši z jeviště odešel?
Když začal hrát tzv. „na sebe“. Ale protože je divadlo věc domluvy a já se domluvím s každým, netrvalo dlouho a hned bylo zase vše O.K.
Pozoroval jsi na něm režijní ambice? Snažil se například radit režisérům, jak mají pracovat?
Na to si nevzpomínám, ale občas se stane, že i režisér si neví rady. Potom se herec tak nějak podvědomě začne zachraňovat a začne mu nabízet svoje nápady a představy. Divadlo je kolektivní práce a je zcela přirozené, že když mně požadavky režiséra nesedí, řeknu to a zkusíme to třeba jinak.
Cos říkal na nabídku hrát Bohouška v Rychlých šípech?
Já vím, že se říká, že po bitvě je každý generál, ale já vážně cítil, že to bude přinejmenším pozoruhodné. Nejsem člověk, který by seděl jedním zadkem na několika židlích a když dělám jednu práci nehrnu se do druhé, ale tady jsem vážně „větřil“ jistou výjimečnost. Pracoval jsem na roli profesora Higginse v muzikálu My Fair Lady, a protože „Šípácké partě“ chyběl Bohouš, roli jsem přijal.
Byls překvapený, jak se Robert s komedií vypořádal po režijní stránce?
Já vždycky všechno docením až s odstupem času a tehdy jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlel, protože jsem měl hodně práce. Dnes mohu zodpovědně prohlásit, že to byl Robertův skutečně výjimečný počin.
Po Šípech následoval Blbec k večeři. Hlavní role ti vynesla Slováckého Oskara. Jak na tu práci vzpomínáš?
No, přiznám se, že tady jsem si nějakou výjimečností moc jistý nebyl. Možná proto, že na rozdíl od Šípů v této hře všechno záleželo hlavně na mně. Práce to byla pohodová, ostatně jako vždy, ale ty pochybnosti! Nakonec jsem se v naprostém zoufalství plně oddal režisérovi a vyplatilo se.
Pak přišly Výstřely na Broadwayi. Hráls tenkrát herce, který do sebe pořád něco cpe. Byla ti ta postava blízká?
No samozřejmě. Já už se kolikrát večer těším co dobrého si ráno dám k snídani.
Jakou roli ti Robert svěřil tentokrát?
Hraju Carola Newquista, podsaditého padesátníka a otce, řekl bych, takové „normální“ rodinky.
V čem je ti postava podobná?
To bych taky rád věděl! Doufám, že na to do premiéry přijdu. Zatím máme společnou jenom tu podsaditost.
Jak na tebe působila komedie Vraždičky, když jsi ji četl poprvé?
Celkem jsme se bavili, zejména breptům kolegy Hejcmana. Ono to je ale u stolu, než jdeme pracovat na jeviště, vždycky jiné než v prostoru, kde člověk má začít vytvářet nějaký humor. Tady mně ten úsměv vždycky poněkud ztuhne.
Co říkáš na to, že jste jen dva herci, které Robert obsadil do každé hry, jíž ve Slováckém divadle režíroval?
Jsem rád, protože je to asi otázka jisté důvěry, ale když si uvědomím jaké role jsem u Roberta hrál a jak mě tedy asi skutečně a doopravdy vidí, nevím co si o tom mám myslet. Ovšem jestli nám premiéra dopadne dobře, jsem ochoten o těchto nepodstatných věcech neuvažovat.
Kteří diváci se mají na Vraždičky těšit nejvíc?
Samozřejmě všichni věrní a stálí návštěvníci Slováckého divadla a hlavně ti, kteří si oblíbili Robertův jevištní styl humoru.
S Robertem jsme si užili hodně legrace a já si pamatuji jenom to dobré. Nejraději vzpomínám na Nestroyovu komedii Lumpacivagabundus. Tak jako v ní jsme se chovali i v civilu a jakékoli nedorozumění i případné neshody jsme okamžitě přepíjeli.
Stalo se ti někdy, že tě na jevišti vyvedl tak z míry, že bys nejradši z jeviště odešel?
Když začal hrát tzv. „na sebe“. Ale protože je divadlo věc domluvy a já se domluvím s každým, netrvalo dlouho a hned bylo zase vše O.K.
Pozoroval jsi na něm režijní ambice? Snažil se například radit režisérům, jak mají pracovat?
Na to si nevzpomínám, ale občas se stane, že i režisér si neví rady. Potom se herec tak nějak podvědomě začne zachraňovat a začne mu nabízet svoje nápady a představy. Divadlo je kolektivní práce a je zcela přirozené, že když mně požadavky režiséra nesedí, řeknu to a zkusíme to třeba jinak.
Cos říkal na nabídku hrát Bohouška v Rychlých šípech?
Já vím, že se říká, že po bitvě je každý generál, ale já vážně cítil, že to bude přinejmenším pozoruhodné. Nejsem člověk, který by seděl jedním zadkem na několika židlích a když dělám jednu práci nehrnu se do druhé, ale tady jsem vážně „větřil“ jistou výjimečnost. Pracoval jsem na roli profesora Higginse v muzikálu My Fair Lady, a protože „Šípácké partě“ chyběl Bohouš, roli jsem přijal.
Byls překvapený, jak se Robert s komedií vypořádal po režijní stránce?
Já vždycky všechno docením až s odstupem času a tehdy jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlel, protože jsem měl hodně práce. Dnes mohu zodpovědně prohlásit, že to byl Robertův skutečně výjimečný počin.
Po Šípech následoval Blbec k večeři. Hlavní role ti vynesla Slováckého Oskara. Jak na tu práci vzpomínáš?
No, přiznám se, že tady jsem si nějakou výjimečností moc jistý nebyl. Možná proto, že na rozdíl od Šípů v této hře všechno záleželo hlavně na mně. Práce to byla pohodová, ostatně jako vždy, ale ty pochybnosti! Nakonec jsem se v naprostém zoufalství plně oddal režisérovi a vyplatilo se.
Pak přišly Výstřely na Broadwayi. Hráls tenkrát herce, který do sebe pořád něco cpe. Byla ti ta postava blízká?
No samozřejmě. Já už se kolikrát večer těším co dobrého si ráno dám k snídani.
Jakou roli ti Robert svěřil tentokrát?
Hraju Carola Newquista, podsaditého padesátníka a otce, řekl bych, takové „normální“ rodinky.
V čem je ti postava podobná?
To bych taky rád věděl! Doufám, že na to do premiéry přijdu. Zatím máme společnou jenom tu podsaditost.
Jak na tebe působila komedie Vraždičky, když jsi ji četl poprvé?
Celkem jsme se bavili, zejména breptům kolegy Hejcmana. Ono to je ale u stolu, než jdeme pracovat na jeviště, vždycky jiné než v prostoru, kde člověk má začít vytvářet nějaký humor. Tady mně ten úsměv vždycky poněkud ztuhne.
Co říkáš na to, že jste jen dva herci, které Robert obsadil do každé hry, jíž ve Slováckém divadle režíroval?
Jsem rád, protože je to asi otázka jisté důvěry, ale když si uvědomím jaké role jsem u Roberta hrál a jak mě tedy asi skutečně a doopravdy vidí, nevím co si o tom mám myslet. Ovšem jestli nám premiéra dopadne dobře, jsem ochoten o těchto nepodstatných věcech neuvažovat.
Kteří diváci se mají na Vraždičky těšit nejvíc?
Samozřejmě všichni věrní a stálí návštěvníci Slováckého divadla a hlavně ti, kteří si oblíbili Robertův jevištní styl humoru.