David Vacke: Při Krabaretu musím počítat do desíti

Foto: Marek Malůšek

Fraška à la krab (krabaret) končí. Oblíbenou komedii Slováckého divadla už čekají jen tři reprízy a tu úplně poslední na Malé scéně divadelníci zahrají ve středu. Kromě Jiřího Hejcmana, Terezy Hrabalové, Davida Vaculíka a dalších herců se publikum potká i s originálním Konferenciérem, který provází celou komedií se šarmem a vtipem v podání Davida Vackeho. “Během práce na Krabaretu vládla úžasná atmosféra, kdy jsme se navzájem bavili výstupy kolegů a těšili se, až se na našich místech v hledišti budou stejně bavit i diváci,” prozrazuje David v následujícím rozhovoru.

Davide, pro vás jako zkušeného moderátora musely být vaše vstupy v komedii Fraška à la krab lahůdkou. Jaký vztah jste si vytvořil ke své roli Konferenciéra?

Pokud je lahůdkou myšlena dobrá laskomina, kterou člověk zhltne bez přípravy - raz dva - tak to tak určitě není. Zcela konkrétně přiznávám, že v případě Krabaretu musím (i s diváky) počítat do desíti. Proč? To neprozradím, protože ne při každé repríze k tomu musí nutně dojít! A baví mě to moc, obzvláště pak počítání mil a jiných jednotek délky.

Do jaké míry je to, co říkáte v roli Konferenciéra, původní, psané autorem Milanem Šotkem a do jaké míry psané vámi?

Vstupy a komentáře, které se týkají vyloženě krabího světa, jsou původní, tedy od Milana. Většina ostatních výstupů vznikala až během samotného zkoušení. Ve výsledku bych řekl, že je to tak půl na půl. Ovšem upozorňuji, že zcela exaktní odpověď není možná, jelikož vlivem působení diváků se množství původního i smyšleného či domyšleného textu proměňuje. Taky záleží na tom, jestli se stíhají převleky, zda Petr Čagánek nezapomene za jevištěm housle či neselže zbraň Terezy Hrabalové.

To všechno se už stalo?

Čas Krabaretu je magický a člověk si vlastně není úplně jist, co se stalo a co nás teprve čeká. Ale o čem jsem přesvědčen, je fakt, že klavírista Honza Laník hraje brilantně na černé i bílé klávesy a dokonce zvládá ještě hrát sestřičku porodníka! Další jistotou je, že naopak já nikdy nezvládnu všechny „naordinované“ kroky v závěrečném velkolepém muzikálovém tanečním čísel.

Byla atmosféra zkoušení „Frašky“ zábavná pro herce podobně, jako je teď zábavná pro diváky při přestaveních?

Během práce na Krabaretu vládla úžasná atmosféra, kdy jsme se navzájem bavili výstupy kolegů a těšili se, až se na našich místech v hledišti budou stejně bavit i diváci. Dočkali jsme se, i když musím přiznat, že nedávnou se mi jedna paní, pokud to nebyl pán, u sedmého, možná osmého, stolu zdála ve třetí, nebo čtvrté, pětině představení poněkud zamlklá. A to přitom ani na chvíli nevypadl klíč od koupelny, který je vlastně klíčem k celé inscenaci.

Zkuste, prosím, pro ty, kteří ještě Frašku neviděli, inscenaci charakterizovat.

Diváci se skrze vstřícný kabaretní způsob vyprávění, plný písniček, scének a výstupů, dostanou do víru vyprávění i zcela nekabaretního. Ovšem to je jen prvotní zdání, protože záhy se ukáže, že i ona na první pohled nekabaretní dějová linka se začne prolínat se scénkami, ba scénami, které možná obecně v kabaretu nepřekvapí, ale právě vlivem druhé linie večera přece jen dojde k jisté záměně předpokládaných hodnot a situací vůbec, což způsobuje smích a reakce publika i v okamžicích, kdy například Jirka Hejcman nemá jistotu, zda otočil ve dveřích koupelny již zmiňovaným klíčem, což je věc pro pokračování nervy drásajícího děje zásadní. A tak se napětí plánované mění v nečekané očekávání reakce Davida Vaculíka, který v tu chvíli není Davidem Vaculíkem a člověkem vůbec, a to ještě záměrně zamlčuji, že do podobně prekérních situací se dostávají také kolegyně Kynclová a Zetelová, kdy zvlášť druhá jmenovaná je tu a tam zcela závislá na ochotě publika, jež, věříme, dorazí vždy v dobré náladě a v co nejhojnějším počtu. Dodám ještě v rychlosti nadlimitní druhou věc: ctěné diváctvo se může těšit nejen na roztomilé krabíky, ale dojde také na tresky, mořské panny, nohejbalistu a jinou havěť.

Krabaret ve středu naposledy

Krabaret Slováckého divadla Fraška à la krab je velmi úspěšnou inscenací, která byla napsána dramatikem Milanem Šotkem přímo na tělo uherskohradišťským hercům. Režírovala ji Martina Schlegelová a poprvé se divákům představila 1. září 2014. Za téměř dva roky uvádění se dočkala pětatřiceti repríz, účasti na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích, Divadelním světě Brno a také nominace na Cenu Marka Ravenhilla a na Cenu divadelní kritiky v kategorii „nejlepší poprvé uvedená česká hra“. Ve středu bude na Malé scéně uvedena naposledy.