Překladatele Pavla Dominika naši diváci moc dobře znají. Je totiž podepsán pod překladem slavného muzikálu Donaha!, který uherskohradišťská scéna hraje už jedenáctým rokem. Pár otázek mu položila Markéta Kudeříková z marketingového oddělení Slováckého divadla.

Co vás na hře Matta Charmana Večer na psích dostizích zaujalo?
Silný příběh podpořený velmi dobrými dialogy, schopnost navodit atmosféru stupňujícího se napětí. Jedním z nejsilnějších témat hry je pro mě téma manipulace v čistě maskulinním prostředí, snaha jejích hrdinů potvrdit svou existenci ve světě, kde se jim zatím moc nedaří.

Proč si myslíte, že je Matt Charman v současné době tolik uznávaným autorem?
Od jeho dramatického debutu “Večer na psích dostizích” (2004) po scénář k filmu “Most špionů” (2015), který získal šest nominací na Oscara, uplynulo pouhých jedenáct let a Matt Charman se díky svému talentu a píli proměnil z nadějného dramatika v žádaného televizního a filmového scénáristu, to už přece mluví samo za sebe. Má nos na zajímavá témata a umí s nimi invenčně pracovat. Není vyloučeno, že divadlo ho na jistý čas ztratí právě ve prospěch filmu.

Je to módní autor, jehož texty fungují na současného diváka proto, že jsou v nich zaznamenány problémy naší současné společnosti? Nebo v jejich textech spatřujete nějakou nadčasovost?
Problémům, resp. situacím, v nichž se nacházejí hrdinové Charmanovy hry, nechybí obecná platnost, témata jsou rozhodně nadčasová; Charman není módní, ale dobrý autor. A pokud dokáže reflektovat současné problémy a na diváky to zabírá, tím líp.

Co vás osobně na jeho textech baví?
Že nezůstává nic dlužen svému talentu a pokaždé překvapí.

Narazil jste při překladu Večera na psích dostizích na nějaké problémy?
Nenarazil jsem na nic extrémního. Totiž ano, jistě, každý původní cizojazyčný text představuje pro překladatele nějaký problém, ovšem nezapomínejme, že se jedná pouze o úkol, o zadání, které musí překladatel hodný toho jména s maximálním nasazením splnit. To, co se mnohdy laikovi zdá obtížné, může být pro autora překladu pouhá rutina, naopak to nejtěžší nebývá vůbec vidět – kupříkladu nuance smyslu, kdy se nabízí deset alternativ a je třeba zvolit tu jedinou správnou, aby nedošlo ke zkreslení významu.

Jaká je vaše nejoblíbenější britská kniha?
To jste mě vážně zaskočila. Pokusím se na vaši otázku odpovědět, ovšem s vědomím, že obliba knih se – napohled překvapivě, ale vlastně logicky – s léty mění, což znamená, že to, co řeknu dnes, nemusí platit zítra – dnes by to byl zřejmě román “Děti půlnoci” Salmana Rushdieho.