V dětství se chtěla stát jeptiškou nebo herečkou. Vybrala si druhou možnost a zdá se, že se rozhodla správně. Nejmladší členka Slováckého divadla Jitka Josková sbírá jeden úspěch za druhým. V divácké anketě a jako nejoblíbenější herečka souboru získala za roli Konstance v Amadeovi cenu Slovácký Oscar. Rok nato obdržela stejné ocenění za postavu Niny v inscenaci Racek a za titulní roli Slečny Julie. Převzala i třetího Oscara za ztvárnění titulní role v Pitínského Lišce Bystroušce. Za tuto obdivuhodnou hereckou kreaci byla dokonce nominována na Cenu Thálie. Recenzenti Joskovou ověnčili ještě cenou Největší z pierotů. A nyní jí jen o několik málo hlasů utekl titul herec roku za ztvárnění postavy Lišky Bystroušky ve stejnojmenné inscenaci J. A. Pitínského. V anketě se umístila jako druhá za Aloisem Švehlíkem, za sebou ale nechala takové hvězdy, jako jsou Jan Vondráček, Jiří Langmajer či Václav Postránecký. Její výkon ale zcela jistě Lišce Bystroušce dopomohl titulu Největší činoherní událost sezony. „Jsme skvělá parta a ono to pak je vidět i na jevišti,” uvádí k úspěchu Slováckého divadla. * Liška Bystrouška se stala vaší zatím nejúspěšnější rolí. Jak jste se do této role dostávala? Trvalo vám to, nebo jste si ji hned oblíbila? Každá role je pro mě oříškem a vždy mně chvíli trvá, než najdu tu správnou cestu, jak jej rozlousknout a dokonale pochopit a uchopit, tak aby režisér byl spokojený a já se v dané postavě cítila dobře. Liška Bystrouška nebyla výjimkou. * Už před premiérou jste říkala o Lišce Bystroušce: „Bude to bomba”. Čím to, že jste o tom byla tak přesvědčená? Před premiérou inscenace bych tohle nikdy veřejně neřekla, abych něco náhodou nezakřikla. A jestli ano, tak se to určitě vztahovalo ke zkoušení, protože to pro mě byla příjemná, naplňující a zároveň vyčerpávající „bomba” hned od začátku. Titul Liška Bystrouška, režie J. A. Pitínský, první uvedení jako činohra -to nemohlo nikoho, kdo se jen trošku o divadlo zajímá, nechat chladným a díky tomu to určitě mělo předpoklady, že to „bomba” mohla být. * Inscenace je postavená na výrazné pohybové stylizaci. Jak pro vás bylo těžké osvojit si prvky japonského divadla kjógen? Do tajů japonského divadla kjógen nás zasvětil vynikající člověk a choreograf Igor Dostálek. Zpočátku jsme se učili základy samotného kjógenu, jakými je chůze, držení těla, ale i třeba smích a pláč. Pak přišlo na řadu hledání stylizace našich postav. Igor se hlavně snažil vycházet z nášich dispozic, ale přitom právě použít prvky kjógenu. Bylo někdy velmi těžké najít přesný a zároveň charakteristický pohyb toho kterého zvířátka. Jako Liška jsem měla pět variant, jak se budu pohybovat po jevišti. Když jsem panu režisérovi nabídla první stylizaci Lišky, řekl, že to není dobré, že tomu něco chybí, ať hledáme dál. Takhle to pokračovalo u druhé, třetí i čtvrté „nabídky”, až jsme nakonec propojili všechny dohromady a pan režisér byl spokojený. Moc ráda na práci na pohybu vzpomínám, byla velmi zajímavá a pro mě a pro celou inscenaci velkým přínosem. * Jak se vám zkoušelo s režisérem Pitínským? Nebylo to poprvé, co jste s ním pracovala. Překvapil vás opět? To víte, že překvapil. Pan Pitínský je totiž pořád samé překvapení, ale byla jsem na to trošku připravená z předchozí spolupráce. Taky mě ale zaskočil. Třeba během zkoušení řekl, abych zkusila vyšplhat na divadelní oponu. Než jsem stačila zareagovat, tento nápad opustil a přemýšlel nad dalším. Je to divadelní mág a já si moc vážím, že jsem od něho dostala takovou obrovskou příležitost a doufám, že budu mít ještě možnost s ním znovu pracovat. Byly to fascinující a úžasné dva měsíce zkoušení Lišky Bystroušky. * Pitínský spolupracuje s mnoha soubory u nás. Čím to podle vás je, že právě ve Slováckém divadle dosahuje mimořádných výsledků pokaždé? Tak to si netroufám říct, ale myslím si, že velký podíl na tom má právě i soubor Slováckého divadla. Jsme skvělá parta a ono to pak je vidět i na tom jevišti. Uherské Hradiště je pro pana Pitínského město, kam se moc rád vrací a i to určitě má vliv na jeho práci. * Jak si užíváte úspěch, který Liška Bystrouška sklidila, když byla vyhlášena inscenací roku? Prací. Zkoušíme novou inscenaci, Žebráckou operu se slovenským režisérem Martinem Porubjakem, takže na užívání úspěchu moc času není. Všichni v divadle z toho ale máme obrovskou radost a je to pro nás hnacím motorem, abychom nepolevili a příští rok si třeba užívali úspěchu, že jsme Divadlem roku. Letos nám titul utekl o jeden hlas. * Koho zajímavého jste v Praze potkala? A koho byste ráda potkala a nepodařilo se to ještě? A s kým byste si ráda zahrála? Měla jsem tu čest se setkat s panem Vinklářem a dokonce jsem byla i s panem Pitínským pozvána k němu domů na návštěvu. Úžasem jsem nemohla ani mluvit. Osobně jsem se setkala s panem Švehlíkem, a to v divadle Semafor při předávání cen Divadelních novin a Sazky a se spoustou dalších divadelních osobností. A s kým bych se ráda potkala? S Hanou Hegerovou, už se to málem podařilo, protože měla mít tuto středu koncert ve Slováckém divadle, ale bohužel onemocněla, tak se koncert zrušil. Možná bych se s ní nesetkala osobně, ale byla bych jí dost blízko. Lístek jsem měla do čtvrté řady. Třeba se mi to splní příště. A s kým bych si ráda zahrála? Je spousta herců a hereček, se kterými bych si ráda zahrála, ale otázkou je, jestli by si oni zahráli rádi se mnou. * Jste nyní jedna z nejznámějších „„nepražských“” divadelních hereček. Nesnaží se vás získat, nedostala jste nějaké zajímavé nabídky? Nic oficiálního. Velmi ráda přijmu hostování v jiném divadle, ale jeviště Slováckého divadla opustit zatím nehodlám. * A co film, nelákalo by vás filmové herectví? Mě láká spousta věcí a film mezi ně určitě patří. Jen to není tak jednoduché dostat filmovou roli. Musíte objíždět castingy a to je časově náročné a během hraní v Hradišti vlastně i nemožné. Centrum dění, což je Praha, je od nás hodně daleko. * Poznávají vás lidé na ulici?Je vám to příjemné? Poznávají. A nejenom mě, ale i všechny ostatní kolegy od nás z divadla. Aurčitě to nikomu z nás nevadí. To k herectví prostě patří. * Setkala jste se už i se závistí? Možná kolem mě prošla, ale já jsem ji nestihla zaregistrovat. * Ředitel Igor Stránský vás do divadla bral na poslední chvíli. Jak na příchod do Slováckého divadla vzpomínáte? Zrovna nedávno jsme si na to s panem ředitelem vzpomněli a zjistili jsme, že to strašně rychle utíká. Ale vzpomíná se na to moc pěkně. Přála jsem si, abych se do Slováckého divadla dostala a ono to vyšlo. Původně mě pan ředitel nechtěl přijmout, pro plný stav souboru, ale den před maturitou mi zavolal, že místo se uvolnilo, jestli přijímám tedy nabídku nastoupit do Slováckého divadla. S velkou radostí jsem souhlasila a v den svých narozenin jsem podepsala svou první uměleckou smlouvu. * Která z postav, které jste ztvárnila ve Slováckém divadle, vám byla či je nejbližší? A která pro vás byla nejtěžší? Mám ráda všechny své role a je jedno, jestli je velká nebo malá. Nejtěžší ale zatím určitě byla Liška. Není to vůbec jednoduché táhnout skoro třihodinové představení. Naštěstí mám vedle sebe skvělého kolegu Kamila Pulce, který hraje Revírníka a on je pro mě velkou oporou. Ve dvou se to vždycky lépe táhne. * Divadlem žijete, ale je něco, co byste divadlu neobětovala? Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Zatím jsem se nedostala do situace, abych se musela rozhodnout, jestli divadlu něco obětuji. Možná za rok nebo i zítra může být ale odpověď úplně jiná. * Jaké máte, po získání tolika ocenění, další ambice? Dál na sobě pracovat. Je toho tolik, co se musím ještě naučit!