V jednom z rozhovorů jste se k dramaturgii divadla vyjádřil, že pro sestavení dobrého dramaturgického plánu nepotřebujete zvláštní klíč, protože „osvědčená praxe zkušených a dobrých principálů je, že na experiment tedy na náročný titul si musím vždy vydělat "kasaštykem".” Považujete se spíš za principála než ředitele? Rád stojím na jevišti. Jinak se považuji za principála, který daleko více zná principy fungování divadla. Ředitel je vnímán spíše jako úředník. Podařilo se Vám stabilizovat herecký soubor. Několika hercům jste dal dokonce šanci i přesto, že byli ve složité životní situaci. Opět zkušenost dobrého principála? Chci, aby v našem divadle vládl jeden společný dech. I když lidé mají životní problémy, ale podaří se jim vrátit, pak je to o to lepší, protože mohou pociťovat společné kamarádství. To se všechno projeví na jevišti. Není tajemstvím, že na rozdíl od jiných ředitelů jezdíte se souborem na význačné festivaly, ale také navštěvujete představení v jiných divadlech. Dokonce jezdíte i do Prahy. Podnikáte vandry do světa – tedy výpravy na zkušenou? Snažím se, pokud mně síly a čas dovolí, jezdit po divadlech, abych konfrontoval - bez toho se divadlo dělat nedá. Kdybych se tady zavřel, sebelepší divadlo by se pak stalo pouze konzervou. Dovolím si prozradit, že pokud to jde, na cestách za divadlem Vás doprovází Vaše žena. Asi nepopřete, že úspěchy v práci podmiňuje kromě jiného i dobré rodinné zázemí. Získával jste ji pro divadlo dlouho, nebo to bylo právě divadlo, které Vás dalo dohromady? Manželka studovala konzervatoř. Dohromady nás dala moje sestra a od té doby nám to klape. Přiznám se, že v mládí jsem rodinu díky divadlu trochu zanedbával, což mi právem bylo vyčítáno. Když jsem starší, tak jsem se chytil za nos. Moje partnerka je mým celoživotním dobrým rádcem. Odmalička se na divadlo dívá, tak je mým prvním kritikem. Stojí za to se s ní o její zážitky podělit. Jak se vám daří skloubit povinnosti ředitele a režiséra? Je to náročné. Díky mým spolupracovníkům se to ale zvládnout dá. Např. paní tajemnice Miloslava Janíková ví, kdy potřebuji klid pro tvůrčí režijní práci, a tudíž mě nezatěžuje úředními záležitostmi. Hovořit se mnou v době zkoušek je zcela tabu. Mohu říci, že za pomoci ostatních se daří zvládat jak funkci uměleckou, tak i ředitelskou. A ještě jedna věc - když jsem na jevišti, tak mi nikdo nesmí říkat pane řediteli. Buď jsem Igor nebo pan režisér. Když děláte jen pana řídícího, tak je to nuda. Jakmile se do mě zahnízdí nějaká inscenace, tak jsme nervózní a doma mi říkají – tatínek bude režírovat, už jsem nervózní! Jeden ze zlomových okamžiků v režijním procesu je předání inscenace hercům. Můžete prozradit, jaké má v tomto okamžiku režisér pocity? Inscenace nemusí být hotová nikdy. Když je poslední generální zkouška, tak večer mám pocit, že mé IQ je patnáct pod nulou, že jsem úplně prázdný. Člověka to trochu bolí, že už do inscenace nemůže zasáhnout. Ale na své komedie pravidelně chodím a připomínkuji. Myslím si, že inscenace musí držet a může se stále dotvářet. Co byste popřál Slováckému divadlu do další šedesátky? Nejen do další šedesátky – přeji divadlu, ať přežije všechny peripetie. Působím tu od roku 70. let, jen za mého působení se dvakrát hovořilo o určité fúzi apod. V roce 1990, kdy končilo kolínské divadlo, měl jsem obavy. Divadlo je o lidech a pro lidi. Tady má Hradiště silnou kulturní tradici a velké zázemí.