Martine, o Oxaně Smilkové se mluví jako o postrachu českých herců. Proč? Asi proto, že používá metody, které se někomu nemusí líbit. Já jsem člověk otevřený různým přístupům a strach jsem z ní neměl. Zatím jsem si rozuměl s valnou většinou režisérů. V čem je tedy jiné zkoušení s Oxanou a zkoušení s jinými režiséry? Paní režisérka preferuje hlavně tzv.ruskou hereckou školu a snaží se, to co se v Rusku naučila, předat dál. Hodně například vychází z Mejercholda. Potkal ses při své práci s podobně náročným přístupem? Já si myslím, že v jejím případě nejde ani tak o náročný přístup jako takový, ale náročná je především proto, že její organizování práce je velmi chaotické. Snad z důvodu, že jí nedělá dobře pohled na odpočívajícího herce. To mně během zkoušek odebíralo energii nejvíc. A vydržet to psychicky, kdy čtyři hodiny na něčem intenzivně pracuji a druhý den je všechno úplně jinak, je velmi náročné. Ale paní režisérka říká, že teprve, když klade herci překážky, může jej to přivést k pozoruhodnému výsledku… Rozhodně se takové metodě nebráním. Různí režiséři používají různé přístupy, aby dostali herce tam, kam potřebují. Každá metoda, která herce nedegraduje a nedělá z něho poslušnou loutku, která nesmí myslet, ale jenom plnit příkazy, je jenom ku prospěchu jakékoli inscenace. Co pro tebe bylo tedy během zkoušení nejtěžší? Například vydržet se soustředit celých 9 hodin s hodinovou přestávkou na oběd. Taková práce je pro mě naprosto kontraproduktivní, protože jsem večer po zkoušce v obchodě nevěděl, že rohlíku se říká rohlík. Je jasné, že jsem si ráno z konce zkoušky nic pamatovat nemohl. Mrzí mě také, že člověk musel doslova prosit o něco tak samozřejmého jako je PŘESTÁVKA. Neumím jet naplno a ždímat ze sebe emoce celé čtyři nebo pět hodin v kuse. Musím na deset nebo patnáct minut vypnout a pak mohu opět naplno jet v pohodě dál. Jak snášejí zkoušení kolegové? Myslím, že jsme na tom všichni stejně. Těšíme se až to bude za námi. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Asi každý herec dojde při zkoušení do stádia, kdy se už těší na diváka. Prozradíš něco o své postavě z Maškarády? Koho hraješ? Hraji postavu Arbenina. Víc neprozradím. Budu rád, když se k nám diváci sami přijdou podívat o čem to je. Tak aspoň řekni, co má postava Arbenina společného s tebou samým? Většinou jsem měl štěstí na role, které se mnou nějak souvisely. Postava Arbenina je ale zcela jiná a proto ji považuji za velmi náročnou. Vyžaduje také jiný styl herectví, už proto, že jde o ruskou klasiku. Paní režisérka mě stírá za každou maličkost, což je dobře a snad to všechno i dobře dopadne. Maškaráda je plná intrik, vášní i podezírání. Dostal ses někdy v životě do situace, žes věřil nepravým lidem? Jak ses z takové situace poučil? Mám „čuch” na lidi a obklopuji se pouze lidmi, kterým mohu věřit a na které se mohu spolehnout. Ale i tak jsem se několikrát spálil, zkrátka člověk se učí celý život. Premiéra je za několik dnů. Jak ji prožíváš? Při tak hektickém zkoušení si ani neuvědomuji, že nám premiéra klepe na dveře. Premiéry prožívám asi tak, že si pokaždé kladu otázku : „ Proč já to divadlo vlastně dělám?”. Co tě čeká po zkoušení? Odpočineš si? Ano. Po dvou náročných inscenacích mám volno. Potřebuji si odpočinout hlavně psychicky. Je sice po prázdninách, ale i během nich jsem na Maškarádu myslel, dokonce mě paní režisérka chodila strašit do snů. Čím jsem starší o to větší mám strach, jestli všechno co se po mně chce zvládnu a neuklidní mě ani milión ocenění za moji práci. Ty pochybnosti jsou ve mně a čím dál častěji zvažuji, jestli to všechno stojí vůbec za to.