Pavlíno, před pár dny jste převzala cenu Slovácký Oskar za váš výkon v roli Madleny Vojnarové. Jaký je to pocit, a jsou pro vás ceny důležité?
No, moje pocity zrovna z ceny za tuto roli jsou trochu rozporuplné. Jako taková mě samozřejmě vždy opravdu velmi potěší, jakékoli ceny si velmi vážím a mám z ní upřímnou radost. Vždyť je to vlastně výpověď o tom, že se divákům představení líbilo a že naše energie, kterou do představení vkládáme, nebyla zbytečná. Ale tuto roli nazkoušela Kamila Zetelová a nazkoušela ji dobře. Určitě i proto se mi tak pěkně po ní přebírala. Proto toto ocenění, za které divákům s dojetím děkuju, vnímám jako ocenění nejenom mě, ale i Kamily. Jinak to ani nelze brát.

Viděla jste inscenaci předtím, než jste v ní začala sama zkoušet a jak vám bylo, když jste se dozvěděla, že budete hrát hlavní roli?
Inscenaci jsem naživo neviděla. Jirka (manžel Jiří Hejcman, pozn. aut.) mi říkal: “To se bude hrát dlouho, přijď až po prázdninách, to se nám to pěkně usadí.” No a usadilo se, ale něco docela jiného (Kamila Zetelová po prázdninách oznámila těhotenství, pozn. aut.). Takže když mi potom režisér Igor Stránský volal a tuto roli mi nabídl, přijala jsem jeho nabídku sice moc ráda, ale měla jsem obavu, jak to všechno zvládnu. Naštěstí už byl natočený záznam představení, který mi v učení výrazně pomohl.

V postavě Madleny se na jevišti setkáváte se svým manželem, Jiřím Hejcmanem. Myslíte, že je to výhoda a jak se vám spolu hraje?
Já myslím, že pro nás to je teď velká výhoda. Víte, máme doma dvě malé děti, takže na sebe vlastně nemáme moc čas. Ale když přijdeme do divadla, můžeme všechny starosti hodit za hlavu a užít si i jemné laškování (smích). A jak se nám spolu hraje? Oba jsme byli překvapeni z toho, že skvěle. Vlastně je to poprvé, co spolu hrajeme a ani jsme netušili, že nás to bude tak bavit. Zaplaťpánbůh!

Bavíte se doma s manželem o práci nebo se raději debatám o divadle a rolích vyhýbáte?
Bavíme. My spolu řešíme všechno, takže vynechat divadlo, které máme oba tolik rádi, by v podstatě nešlo. Akorát ty děti nám do toho pořád štěbetají, takže někdy debata na hodinu trvá třeba i dva dny.

Ve Slováckém divadle jste v angažmá už od roku 2007, tedy deset let. Za tu dobu jste vytvořila řadu nepřehlédnutelných rolí. Dokázala byste vybrat tu nejoblíbenější?
Jednu? Šmankote, to je těžké, vybrat jenom jednu. Ale ta opravdu nejoblíbenější pro mě asi napořád zůstane Sonia Walsková ze Songu pro dva. Byla to moje první role a celé zkoušení i každé představení bylo překrásné.

Vystudovala jste obor muzikálové herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Na hradišťských prknech jste ale vytvořila i řadu dramatických rolí. Ve kterém divadelním žánru je vám nejlépe?
Tak na tuhle otázku  jednoznačně odpovědět opravdu neumím. Už v prvním ročníku na JAMU se mě jeden profesor zeptal, jestli mě víc baví zpívání nebo herectví. A už tehdy jsem mu řekla, že mám obě profese stejně ráda. A tak je to i dnes - muzikálové herectví je sice úžasnou syntézou herectví, zpěvu a tance, muzikál mě baví svou energií i energií, kterou já musím na jevišti vydat. Ale když můžu hrát třeba takovou krásnou roli, jakou je třeba Vojnarka, je to pro mě pocit čistého štěstí. Podle mě prostě záleží na režisérovi, jak kterou roli pojme a jak vám role sedne, nikoli na žánru.

Co vás přivedlo k herectví a byl to váš sen stát se herečkou?
Já už ani nevím. Můj sen to vlastně nebyl. Herectví pro mě bylo něco nedosažitelného, vzácného. Přišlo to tak nějak samo - na gymnáziu mě oslovili, jestli bych nešla komentovat zprávy do kabelové televize. Pak jsem se už, nevím jak, přidala k ochotnickému souboru u nás v Hlinsku, kde jsem si zahrála výraznou dramatickou roli i roli muzikálovou, a pak jsem šla na přijímačky na DAMU i na JAMU a nevzali mě, protože jsem byla takové nezkušené naivní telátko. Takže pak si mě skvělá paní Kolářová vzala do parády a pak jsem se dostala na JAMU a teď jsem tady. Mám pocit, jako bych jenom šla po cestě, která se přede mnou zvolna otvírala. A tak to mám vlastně celý život.

Řada herců mívá vysněné role. Je to i váš případ?
To ne, vysněnou roli nemám. I když vlastně… jednou bych si chtěla zahrát velkou roli v nějakém skvělém filmu. To jo, to bych teda chtěla!

Poslední roky trávíte střídavě na mateřské dovolené a v divadle. Daří se vám skloubit roli maminky s vaší profesí?
Musí se mi to dařit. Ono to zatím ještě jde, ale až budu v plném zápřahu, tak nevím, jak to bude. Tím, že jsme s Jirkou oba herci, nebude často po večerech ani jeden z nás doma. Ale snad to s pomocí rodiny a hodných a skvělých lidí okolo nás zvládneme.

Dokázala byste vybrat jeden zážitek ze Slováckého divadla během vašeho desetiletého angažmá a podělit se s ním se čtenáři?
Těch zážitků bylo, jéje. Některé byly dost vtipné, některé dost drsné… ale publikovatelné? No, výrazný zážitek třeba byl, když jsem si zlomila nohu v prvním představení mého angažmá v divadle. Bylo to představení Donaha! a těsně před pauzou jsem při lehkém poskoku uslyšela takové jemné - křup - a bylo to. Druhou půlku jsem nějak odpajdala. Ale zjištění, že budu asi na dva měsíce vyřazená z provozu, mně přišlo strašně líto. Ne proto, že bych litovala sebe a svou nohu. Ale připadala jsem si jako zrádce, když jsem divadlu, které mě sotva přijalo s otevřenou náručí, způsobila takové komplikace. Byla jsem připravená zkoušet, makat, dřít na sobě a najednou jsem mohla jen sedět a koukat. Ale asi to tak mělo být. Mohla jsem tak pocítit, že tu jsou skvělí lidé, mohla jsem tím pádem i ten start nemít tak prudký, a tak si ho i víc vychutnat. Vše prostě bylo a je tak, jak má být.

Nejbližší repríza Vojnarky je na programu v pátek 19. května od 19.00 hodin. Vstupenky můžete rezervovat ZDE...