Pane režisére, začnu zeširoka. Zajímalo by mě, jak jste se dostal k divadlu a co vás přivedlo k režii?
K divadlu jsem se dostal jako desetileté dítě a k režii mě přivedl můj tehdy budoucí pedagog Stanislav Moša.

Vy jste studoval JAMU v zajímavé době a zažil jste na škole sametovou revoluci. Jak na toto období vzpomínáte?
Ano, byla to nadějeplná doba. Ta škola pod novým vedením očividně získala na kvalitě nejenom díky výrazným osobnostem, které jsme mohli potkávat na přednáškách, ale především kvůli konceptu otevřené studijní struktury, kdy jsme o sobě, jako studenti, věděli napříč obory. Změnu herecké výuky, kterou přinesl do své dílny Josef Karlík, jsme považovali za revoluční. Na druhou stranu praktické rady svého prvního, předrevolučního pedagoga Pravoše Nebeského účinně aplikuji při režijní práci dodnes.

Jedna z vašich cest vedla hned po ukončení studia v roce 1993 i do Slováckého divadla. Jak se to tenkrát přihodilo?
My, co jsme byli na školu přijati ještě před revolucí, jsme měli jednu velkou výhodu, že jsme mohli srovnávat nové se starým. Současně jsme se ale po čase nemohli zbavit pocitu, že jsme přece jen, jakkoli jsme přišedší změny přijali s nadšením, sami bráni jako rezidua starých časů. V případě mého režijního ročníku se to projevilo tím, že nám v páťáku nebylo umožněno inscenovat absolventská představení ve školním studiu Marta, což byl na tehdejší poměry úžasně variabilní a tím pádem inspirativní prostor. Přednost dostali naši tehdejší třeťáci. My jsme byli odsunuti – přesně se mi vybavuje můj tehdejší pocit – do tzv. profesionálních, rozuměj „konzervativních“ divadel. V mém případě šlo o Slovácké.   

Od té doby jste v Hradišti nazkoušel už sedm inscenací. Jaká vám nejvíc utkvěla v paměti a proč? Dokázal byste vaše působení zde zhodnotit?
No, můj vstup sem asi nebyl nijak zářný, na některé věci vás totiž škola nepřipraví. Ale ani to divadlo tehdy nebylo nijak zářné, tak jsme si tak nějak odpovídali. Dodnes jsem vděčen svému tehdejšímu hereckému obsazení, že, když jsem se před koncem zkoušení dostal do problémů, nenechali mě v tom a prázdná místa si prostě dorežírovali sami. Takže ta moje první profesionální režie, Marivauxova Hra lásky a náhody, je pro mne nezapomenutelná jaksi z podstaty. Z dnešního osazenstva pamatují mé začátky tuším už jen Martin Vrtáček, Regina Feinbergová a dobré duše ze zázemí, nápovědka Zuzka Zvěřinová a Ivan Vacke od světel. Kdyby se tihle čtyři odhodlali odejít, mohl bych se i tady tvářit, že jsem režisér „od Boha“, jako se tvářím ve všech ostatních divadlech.

Po dvanáctileté pauze následovala Svačinka generálů…
Má druhá režie, Svačinka generálů od Borise Viana už byla jinačí kafe. Věděl jsem už víc, co chci, a taky ta instituce se pod vedením Igora Stránského dost zvedla. Spousta nových herců tu byla, spát se chodilo výjimečně, chodby na „Zeleňáku“ až do rána hučely vášnivými debatami o divadle a na zkouškách se pak to divadlo dělalo. Z celého toho zkoušení mám takový ten správný pocit žíznivé čáry intenzivní práce plné nápadů a chechotu. Taky tehdy ještě fungovala restaurace Koruna, kde, krom jiného, dělali výbornou svařenou slivovici se švestkou. Pak se mi vybavuje Pirandellova hra Šest postav hledá autora, především proto, že dodnes nevím, které jiné divadlo v ČR by mi dalo příležitost tuhle zdánlivě hyperintelektuálskou hru dělat. Konečný výsledek byl o podstatě divadla a navíc praskal ve švech výbornými hereckými výkony na všech rozsahových úrovních.

Vzpomínám si i na Skleněný zvěřinec, kdy těsně před premiérou došlo k mírně nepříjemné události...
Skleněný zvěřinec se mi vybavuje. Nejen kvůli krásným výkonům a atmosféře výsledku, ale především proto, že mi při zkoušce poprvé a, doufám, naposled spadla herečka z jeviště. Jakkoli to zní banálně, přivodila si unikátní zlomeninu paty, kterou se do hradišťské nemocnice sjížděli obdivovat lékaři z širokého okolí. A já vím, že kdybych ji tehdy nenutil, aby hrála na sto dvacet procent a neoslňoval ji při tom štychy, krok do prázdna by s největší pravděpodobností neudělala. Takže od té doby vždy, když Jarušku Tihelkovou potkám, mám pocit, že bych ji místo tváře měl políbit tu nohu, v které se, myslím, stále nachází také mým přičiněním získaných pár gramů titanu. Očištění Petra Zelenky se mi vybavuje až po chvíli uvažování, jelikož, ačkoli výsledek považuji při vší skromnosti za svůj realizační majstrštyk, téma hry bylo tak nemravné, že jsem tu inscenaci z důvodu morální sebezáchovy v podstatě vytěsnil.

Momentálně jste přezkoušel úspěšnou komedii Nájemníci. Stejná situace nastala i u inscenace Nepřítel lidu. Co říkáte na to, když se musí měnit obsazení a musí se znovu zkoušet?
Nojo, když někdo rodí děti, musí být na jevišti nahrazen někým, kdo zrovna nerodí. Mně to nevadí, jelikož se při tom setkáte s další kvalitou, která v souboru je. Záskoky nejsou pro průměrné či bázlivé.

Nájemníci jsou na repertoáru už čtyři roky. Většinou se nestává, že režisér po takové době opět zasahuje do svého hotového díla. Ale když už máte tu možnost, myslíte, že inscenace stále “drží pohromadě”, nebo se posunula? Nesvádí tento fakt herce například k improvizaci?
Nájemníci jsou dělaní způsobem, kdy herci vycházejí z partnera, tudíž neprdelkují, nestahují si fóry egoisticky k sobě, ale nahrávají si, a vedou racionálně situaci k předepsané pointě, což improvizaci úplně nesvědčí. To víte, že k posunům dochází, ale vzhledem k tomu, jak dlouho se Nájemníci hrají, jde o povolené ztráty. Záměr i styl je stále čitelný.

Místní herce už myslím dobře znáte. Jak se vám s nimi pracuje?
Dobře.

Jako režisér máte docela široký záběr, co se týče žánru. Po Nájemnících jste ve Slováckém divadle režíroval v loňském roce Ibsenovo společenské drama Nepřítel lidu (Síla interpretace). Jaký žánr je vám bližší?
Obojí jsem si užil. Mám s divadly, v kterých pracuji, gentlemanskou dohodu, že, když jim udělám komedii, dají mi příště vážnou věc a naopak. Je to pro mne taková jakási pracovní antikoncepce, abych nezačal užívat osvědčená klišé, kdybych stále dělal jeden žánr. Loni byl tedy čas dramatu a musím říct, že se mi na tom Ibsenovi pracovalo moc dobře. Myslím, že se mi bude vybavovat.

Kromě práce v divadle jste se jako dramaturg podílel na seriálech České televize Kosmo a Marta a Věra, ve známém seriálu TV Nova Comeback jste působil v roli hereckého kouče. Zajímalo by mě, v čem je práce pro televizi jiná a co je na ní pro vás nejzajímavější?
Možná to bude znít paradoxně, ale já jsem na těchto seriálech nedělal nic jiného, než dělám v divadle. Sitcom je totiž žánr, který historicky vzešel z konverzační komedie, nepoužívá filmový jazyk, je to vlastně nasnímané divadlo. Před chvílí zmiňovaní Nájemníci, například, jsou inscenováni sitcomovým stylem.

Na závěr, uvažujete o další spolupráci se Slováckým divadlem, a co byste teď rád režíroval?
Ano, uvažuji. Jakkoli jsme si zpočátku s novým vedením vyříkávali stanoviska k některým situacím, které při zkoušení vznikaly, šlo o jednání věcná, jejichž podstatou byla vždy kvalita výsledku. To, že Nepřítel lidu dopadl dobře, je i zásluhou jejich citlivého přístupu. Cítím ve Slováckém divadle opět progresi a na další režii se tudíž těším. Vzhledem k naší gentlemanské dohodě to bude nejspíše komedie.    

Nejbližší reprízy oceněné inscenace Nepřítel lidu máme na programu dnes od 18.00 hod. a zítra od 17.00 hod. Vstupenky můžete zakoupit ZDE...