Pane režisére, vy jste uherskohradišťský rodák a koncem sedmdesátých let jste ve Slováckém divadle začínal. Jak na své začátky vzpomínáte?
Je to vlastně hrůza, že příští rok to bude už strašidelných čtyřicet let, kdy jsem po divokém mládí a zmatcích, útěcích z domova i z vysoké školy nastoupil do vysněného angažmá. Zkraje jako nápověda s hereckou povinností, asistent režie a za rok už takzvaný sólista činohry. Byl jsem tehdy totálně nedotčený divadlem, měl jsem jen touhu a velké srdce. Ale o profesionální práci jsem nevěděl nic. Uvědomuju si, kolik se toho v mém divadelním životě podivuhodně proměnilo. Ale vždycky, když vejdu do hradišťského hereckého domu nebo do klubu na Zelňáku, vynořují se mi z kouře těch desítek startek, které jsem tehdy hulil, tváře mrtvých kolegů a přátel, dívky mého mládí i průsery, které jsem tehdy napáchal.

Z Hradiště vás profesní cesty zavedly do různých koutů Česka i na Slovensko. Zajímalo by mě, když máte zkušenost s režiemi v tolika divadlech, jak v jejich konkurenci hodnotíte uherskohradišťskou scénu?
Slovácké divadlo patří ke klenotům celé české divadelní kultury posledních let. Já mám výborné vztahy se všemi soubory, kde jsem v posledních letech režíroval, ale Hradiště má tu třešinku na dortu. Na Slovácku jsem doma, doslova i divadelně. Také vím a současně si uvědomuju, jak křehký organismus je fungující kvalitní soubor. A přivádí mne k nepříčetnosti, když nekojené osobní ambice, mindráky, nekvalifikované útoky třeba politiků zkouší to divadlo rozbít.

V roce 2014 jste se souborem Slováckého divadla nastudoval velmi úspěšnou hru Cena facky aneb Gottwaldovy boty. Co vás napadne, když zavzpomínáte na zkoušení?
Bylo to silné. Autor hry Karel Steigerwald říkal, že to byl zázrak.

Inscenace zabodovala nejen u publika, ale i u kritiky. Čím si vysvětlujete její úspěch?
Někdy jsou to racionálně nevysvětlitelné věci. Divadlo vede dialog s lidmi na různých úrovních, mnohdy na emocích, ale tady byl i silný příběh, étos celého tématu. Ukotvenost v regionu. Možná i ta drzost uvést v malém městě formálně komplikovanou  velkou tragifrašku z toho našeho polistopadového „muckování“ s komunismem v nás. Ale je fakt, že divácký a tak silný kritický úspěch se setkává vzácně. Lituju, že se nám nepodařilo dovést tu inscenaci znovu do Prahy, do Brna a na Slovensko.

Už zítra bude mít premiéru vaše novinka Platonov. Proč jste si vybral zrovna tuto hru?
Já už jsem věku, kdy slovy nebožtíka a přítele, legendárního režiséra Divadla Husa na provázku Petera Scherhaufera, jen vyzobávám ve špajzu. Platonova dlouho nosím v hlavě a on se nedá dělat v divadle, kde není hlavní představitel. Tady je Tomáš Šulaj. A pak taky silný a sehraný soubor, který ty další těžké figury (pevně věřím) utáhne.

Na zahajovací zkoušce mě vaše režijní koncepce docela zaujala. Můžete prozradit víc, na co se mohou diváci těšit?
Já moc důležité umělecké řeči dopředu nevedu. Na to su už starý. Přeju si akorát, ať tomu našemu snažení drží diváci palce.

Titulním hrdinou hry je syn zkrachovalého otce, vesnický učitel Michail Platonov. Jaký byste chtěl, aby byl ten uherskohradišťský?
To trochu souvisí s tou předchozí odpovědí. Já to nerad dopředu charakterizuju. Můžu napsat, že třeba chci, aby to byla nejednoduchá, komplikovaná duše. A už vidím, jak je to pitomá odpověď.

Jaký je váš vztah k ruské klasice?
Řekl bych, že na rozdíl od té části národa a  politiků, v čele s prezidentem Zemanem a exprezidentem Klausem, kteří lezou do zadku Kágébákovi Putinovi, se v ruské kultuře docela vyznám a mám v ní řadu velkých oblíbenců. Od literatury, přes výtvarné umění, film až po hudbu. Náš tata žertem říkal: „Neraď, nebyls v Rusku!“ Já jsem toho dost projel, včetně cesty na Sibiři. Dřív jsem uměl i ruské básníky nazpaměť. To už jsem zapomněl.

Kromě divadla se věnujete s velkým úspěchem dokumentární tvorbě. Čím je pro vás dokument lákavý?
Autenticitou, pravdivostí a tématy, která nejde v divadle úplně udělat. I když existuje dokudrama a něco podobného jsem teď dělal v podobě hry polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka "Naše třída" o pogromu v polském městečku Jedwabném, kde 10. července 1941 Poláci ubili a upálili 1 600 židovských spoluobčanů.  

Na závěr, co vás v nejbližší době čeká?
Dokončuju GEN o Romu Karlovi Holomkovi, na víkend letím na Ukrajinu, kde jsem vloni režíroval v Národním divadle v Kyjevě Asanaci Václava Havla. Budu mít jednání o další spolupráci, kterou by chtěli. A na konci června režíruju pořad věnovaný Jaromíru Nečasovi na festivalu ve Strážnici a v létě hlavní program k šedesátinám horňáckých slavností, to s Petrem Mičkou, známým hradišťskému publiku z Ceny facky. Pak nějaké natáčení v létě, a taky lenošení na chalupě či dobrodružná výprava mimo jiné s Karlem Steigerwaldem a velehradským lékařem Jurou Rohelem na opuštěný řecký ostrov a zpět přes Albánii. Ale teď ten Platonov.