Stál jste u zrodu nejlepších komedií Slováckého divadla poslední doby. Jako režisér je u nich častokrát podepsaný Robert Bellan. Ten byl ale dlouhá léta hercem. Jak se vám s ním hrálo? Špatně. On totiž Robert vždycky ovládl jeviště tak, že my ostatní jsme měli smůlu. Neustále na sebe strhával diváckou pozornost. Pak mě ale o to víc bavilo pozorovat, jak nás jako režisér zbavoval nešvarů, kterých se jako herec na jevišti sám dopouštěl. Vzpomínáte si na chvíli, když vás oslovil s nabídkou na spolupráci při své první komedii Rychlých šípech? Co jste si pomyslel? Věděl jsem o jeho režijních ambicích, takže mě to nepřekvapilo. Přiznám se, že jsem se ale hodně těšil. Robert má totiž vynikající nápady a když je může rozvést jako režisér, přinese to ovoce. Potvrdil to ostatně jak při Rychlých šípech, tak při Blbci k večeři i v komedii Výstřely na Broadwayi. Vraťme se ještě k Rychlým šípům. Tušil jste, že se stanou takovým hitem? Ani náhodou. S kolegy jsme počítali několik repríz a konec. Kdyby mi někdo řekl, že Šípy budeme hrát více jak 200 a že se stanou nejúspěšnější komedií Slováckého divadla za celou jeho šedesátiletou historii, považoval bych jej za blázna. To, co se pak po premiéře rozpoutalo, nečekal asi nikdo. Ani ten největší optimista. Zažil jste už někdy něco podobného? Ne. Poznal jsem už velké ovace, ale s Rychlými šípy se to nedá srovnat. ´Hysterie´, která kolem nich pořád vládne, nezná konce. A to je hrajeme už skoro pět let! Pořád máme vyprodáno, jsou diváci, kteří je viděli několikrát a říkají, že přijdou zase, protože Šípy jsou pokaždé trochu jiné. Několik měsíců po premiéře Rychlých šípů oslovil režisér Bellan stejnou partu herců a začal s nimi zkoušet další neméně úspěšnou hru - Blbce k večeři. Jak vzpomínáte na tuto práci? Hlavní hrdina komedie Blbec k večeři, kterého režisér svěřil mně, je dobrosrdečný člověk, ale strašlivý zmatkař. Co může, to poplete. Omylem zamění manželku za milenku, tam, kde se to vůbec nehodí, pozve daňového kontrolora, je to zkrátka jeden trapas za druhým... Já takový člověk nejsem a dělalo mi potíže někoho takového hrát. Nevěděl jsem, kde v sobě hledat inspiraci. Ale věřil jsem režisérovi a vyplatilo se to. Do poslední chvíle mi vytrvale vysvětloval situace, až jsme na to společně přišli. Patříte mezi herce, kteří se maximálně oddají režisérovi? Jistěže. Na jevišti jsem vždycky takový, jak si mě režisér uplácá. Pokud se režisér spokojí s tím, co mu nabídnu hned napoprvé, tak to je nakonec mrzutý výsledek. A naopak - režisérovi, který ze mě do poslední chvíle ždímá něco nového, se to může vyplatit. Blbec k večeři je tedy asi druhý případ. Vynesl vám dokonce cenu za nejlepší mužský herecký výkon... Ano, jsem asi jeden z mála oceněných blbců. Mně ale dělalo radost i to, když jsem slyšel, jak si na ulici o představení vyprávějí diváci a jak se domlouvají, kdy na ně půjdou podruhé. V představení nesejdete dvě hodiny z jeviště. Míváte pořád ještě trému? Teď už ne takovou, ale při prvních představeních to bylo dost zlé... Situace jsou totiž přesně promyšlené a stačí trošku nepozornosti a nevyjde vtip. To bych přece divákům nemohl udělat. Vašeho Blbce k večeři viděli i diváci mimo Uherské Hradiště. Jak se vám hraje v jiných městech mimo vaši domovskou scénu? Slovácké divadlo se snaží na zájezdy vyvážet jenom tzv. "značkové" inscenace, takže se hraje pokaždé výtečně, protože víte, že divákům nabízíte to nejlepší, co máte na repertoáru a oni to vždycky poznají. Čeká vás poslední představení Blbce k večeři. Jak budete na komedii vzpomínat? Jako na pohodovou práci s Robertem Bellanem a s výbornými kolegy a jako na hru, která nepatří mezi veselé taškařice, na něž diváci brzy zapomenou. Blbec k večeři je totiž i moc chytrá hra. A vůbec mi bude smutno…