Na rozdíl od četných inscenátorů přelomu století (Pitínský v ND Praha, Morávek v Huse, Na Zábradlí a v Hradci, Srba v ND Brno), z nichž někteří v klasickém realistickém dramatu hledali možnosti spíše formálně originální seberealizace a inscenace to byly leckdy brilantní, snažil se Stránský v Uherském Hradišti, v regiónu blízkém těšanskému hanáckému Slovácku, domýšlet spíše důsledky základního konfliktu. A tak začíná jedna z mála českých tragédií antického rozměru příchodem stárnoucí Maryši Vávrové z dlouholetého věznění po vraždě manžela zpět domů. Vesničané vycházejí z kostela a místo slitovnosti zůstávají i po odpykání jejího trestu za zoufalý čin věrni sedláckou a rolnickou dřinou ztvrdlým povahám moravského venkova. Od kdysi krásné Maryši, jíž rodiče a manžel zničili život, se odvracejí. Jako by tento vstup spolu s několika zastaveními příběhu, kde znovu zoufalá, zatrpklá a všemi zavržená Maryša bilancuje vlastní neštěstí i čin, dopovídal pohnutky aktérů, konflikty, jejichž důsledky budou Maryšu provázet až do posledních dnů. Koncepce je to svéprávná. Odezva premiérového publika naznačila, že druhé nejlepší divadlo roku 2004 pokračuje v tažení s příkladně vyváženým repertoárem realizovaným ansámblem, jehož konkurenceschopnost se inscenačními výsledky blíží aspoň v regionu jižní a východní Moravy k dosavadní nedostižnosti. I když se mně premiérová Maryša Alexandry Vronské zdála být zakřiknutější, než by jí slušelo, vidím v jejím výkonu zárodek nalézání odpovídající polohy postavy: po marném vzdoru se stala zatvrzelou ženou, která rodičovskou křivdu a neshody s nemilovaným mužem dohnala až ke krajnímu, morálně dozajista neospravedlnitelnému řešení. V přesných konturách tvrdého sedláka, který raději než lidi, včetně dcery, má své koně a půllán, postavil Lízala Jiří Juřina. V tvrdosti ho ještě předčí jeho žena, mstící na Maryše vlastní podobný osud. Další ze série moc dobrých výkonů Jaroslavy Tihelkové. Zatrpkle běsnícím Vávrou je pro postavu mlynáře moc dobře disponovaný Kamil Pulec. Francek Zdeňka Trčálka působil na premiéře poněkud rozevlátě, příliš lehkonoze. Zatím se mu sebezničující fanfarónství příliš věřit nedalo. Postavy dramatu Stránský redukoval jenom minimálně. Je třeba dodat, že se novou Maryšou ve Slováckém divadle oklikou vrátil k vlastní dávné lásce. Byla totiž jeho absolventskou inscenací v Martě JAMU. Návrat je to, řekněme, parádní, a určitě ne jenom proto, že stará láska nerezaví.